Rostlina a voda

Pro suchozemské rostliny je voda (resp. její obsah v půdě) zásadní limitující faktor, pro vodní je životním prostředím.
Váza - pro všechny organismy je univerzální rozpouštědlo, v němž probíhají všechny biochemické reakce, u rostlin navíc vstupuje do metabolismu (fotosyntéza).

Srážky

Zdrojem vody pro ekosystémy jsou atmosférické srážky. Ty je možné rozdílit buď na kapalné a tuhé nebo z jiného pohledu na vertikální (dešť) a horizontální (tzv. kondenzační voda - mlhy, rosa).

Intercepce srážek - zachycení vody na listech a v koruně stromů (u smrku až 50%, buk 20%); pro ekosystém má negativní (ztráta odparem) i pozitivní (zachycení horizontálních srážek - zejména ve vyšších nadmořských výškách) význam.

Sněhové srážky (resp. sněhové pokrývky) mají několik specifik:

sněžení není bezprostředním zdrojem vody (při teplotách pod bodem mrazu)
voda z pozvolna odtávajícího sněhu je ale lépe využitelná než dešťová
sníh má funkci tepelné izolace (při teplotách vzduchu do -20°C udrží 50 cm vysoký sníh teplotu půdy nad bodem mrazu)
zvýšená vzdušná vlhkost pod sněhem - rostliny méně transpirují a nevysychají
mechanické působení sněhu: laviny (na lavinových drahách vznikají společenstva druhů, tolerujících tyto značné disturbance, často bez dřevin); vlajkové formy stromů vznikají následkem obrušování větví a pupenů větších sněhem.

Podle vztahu ke sněhu se rozlišují:

chionofilní (sněhomilné) - např. alpinská společenstva plazivých vrb (např. Salix reticulata, Salix retusa )
chionofobní (sněhostěnné) společenstva (alpinské vyfoukáváné trávníky s Juncus trifidus).

Vodní bilance rostliny

Je dána vztahem: ΔW = A × T
kde A je absorpce (množství přijaté vody) a T je transpirace (množství vydané vody).
Pro udržení transpiračního toku je nutný mírný vodní deficit.
Poikilohydrické a homoiohydrické rostliny - rozdělení podle způsobu přežívání nedostatku vody (viz Fyziologie rostlin).

Příjem vody

kořeny (zejména z půdy, ale též ze vzduchu - velamen vzdušných kořenů)
celým povrchem (všechny nižší rostliny, cévnaté v malém měřítku téměř všechny, u několika je dokonce převládajícím typem příjmu - epifytické druhy rodu Tillandsia z čeledi Bromeliaceae).

Půda a voda

Zásadní význam pro příjem rostlinou má tedy půdní voda, která se vyskytuje v několika formách:

absorbovaná - na povrchu půdních částic (pro kořeny nepřístupná)
kapilární (v jemných pórách) - schopnost vzlínat díky kapilární elevaci; v pórech o průměrech 0,2-10 mm je pro rostliny dostupná, v pórech o menším průměru je voda pevně vázaná
gravitační (v pórech o prům. > 10 mm) - volná voda, prosakuje ve směru gravitace, v rhizosféře zůstává krátkou dobu
podzemní - dostupná podle hloubky, v ní se nachází její hladina, příp. podle délky kořenů

Půdní hydrolimity

hodnoty charakterizující vlastnosti půdy ve vztahu k vodě:

Maximální kapilární kapacita - obsah vody v půdě po odtoku gravitační vody
Číslo hygroskopicity - hranice mezi kapilární a adsorpční vodou
Bod trvalého vadnutí - množství vody v půdě, při němž rostlina trvale vadne (není schopna vodu přijímat a obnovit turgor) - různé pro různé rostliny, půdy

Výdej vody rostlinou:
1) transpirace - stomatární, kutikulární
2) gutace - v prostředí s vysokou vzdušnou vlhkostí

Skupiny rostlin podle vztahu k stanovištní vlhkosti:

hydrofity - vodní rostliny
hygrofity - bažinné rostliny
mezofyty - mírně vlhké, čerstvé půdy
xerofyty - suché půdy

Adaptace na sucho - sklerofyty (morfologické adaptace, vyšší zastoupení sklerenchymatických pletiv), sukulence (hromadění vody v pletivech, snížená transpirace), xeromorfózy (kutikula, trichomy, malé průduchy, často ponořené do povrchu listů), snížení plochy asimilačních organů (zúžení listů, afylie), metabolické specifika (CAM), omezená transpirace, dormance v období sucha aj.

Voda jako prostředí

Vodní prostředí má pro život rostliny několik specifik:

voda není limitujícím faktorem pro metabolismus
relativně stálá teplota (+ známé fyzikální vlastnosti vody: vysoká tepelná kapacita, vysoké skupenské teplo, teplotní anomálie vody)
množství FAR pronikajícího do vody klesá mírně s hloubkou a zakalením vody, mění se rovněž spektrální složení světla; tzv. eufotická zóna - vrstva vody do hloubky, v ní je dosaženo světelného kompenzačního bodu fotosyntézy (pro většinu rostlin relativně světelný pošetek alespoň 1%, časy i méně)
limitujícím faktorem pro výskyt rostlin je obsah rozpuštěného kyslíku a oxidu uhličitého: plyny jsou se stoupající teplotou hůře rozpustné v kapalinách; kyslík má navíc mnohem horší rozpustnost než CO₂ (ve vodě obvykle více CO₂ než O₂!); spotřeba kyslíku při biologické dekompozici biomasy
limitujícím je rovněž obsah živin ve vodě; podle množství rozpuštěných živin (zejména N a P) se vody dělí: oligotrofní (chudé), mezotrofní (středně bohaté na živiny), eutrofní (bohaté); zvláštní skupinou jsou rašeliníky dystrofní vody (velký obsah huminových kyselin, nízký obsah živin)
rostliny jsou vystaveny hydrostatickému tlaku

Rozdělení vodních rostlin:

mikrofyta - zejména mikroskopické řasy (planktonní, bentické)
makrofyta - vyšší rostliny (ale také např. parožnatky - Charophyceae)
- hydrofity (vlastní vodní rostliny)
  - submerzní (ponořené) - Elodea canadensis, Ceratophyllum, Lemna trisulca, Myriophyllum, Utricularia aj.
  - natantní (vzplývavé) - asimilační orgány na hladině - Lemna minor, Spirodella polyrrhiza, Nymphaea, Nuphar, Nymphoides peltata, Trapa natans aj.
- helofyty, emerzní rostliny - nad hladinu vynošené asimilační orgány. Rostliny litorálu - Typha, Phallaris arundinacea, Acorus calamus, Iris pseudacorus, Carex aj.