Rostlina a podklad

Médium, které zprostředkovává kontakt rostlin (kromě petrofytů) a geologického podkladu je půda (pedosféra).
Vlastnosti půdy udávají množství živin, které jsou přístupné rostlinám, stejně jako množství vody a vzduchu.

Živiny jsou v půdě přítomné ve třech formách:

1. vázané – součást minerálů, pro rostliny nedostupné
2. výměnné – vázané na pódní koloidy (sorpční komplex) – K⁺, Ca²⁺, Mg²⁺, Na⁺, H⁺
3. rozpuštěné – okamžitě dostupné (malé množství, vyplavují se)
   (viz Fyziologie rostlin)

Půda
= přírodní-historický útvar, vzniklý z povrchových zvětralin zemské kůry a částí organismů za účasti půdotvorných činitelů.
Půdotvorné činitelé: mateřská hornina, klima, organismy (edafon)
Základní složky půdy:

• minerální – zrna křemene, slídy, půdní minerály (montmorillonit – illit – kaolinit)
• organické – humus + humusové kyseliny, exkrementy edafonu, detrit
• edafon – živé půdní organismy (fyto- a zooedafon, podle velikosti mikro-, mezo-, makroedafon)
• voda – viz kapitola "Rostlina a voda"
• vzduch

Humus představuje komplex složitých organických látek, vznikajících humifikací organické biomasy - zejména hůře rozložitelných organických látek, jako ligninu.
Rozlišují se tři základní formy (podle stupně rozkladu):

• mor (surový humus) – makroskopicky rozlišitelné organické zbytky; kyselá reakce; vzniká na chudých půdách, za nízkých teplot, v jehličnatých lesích; hlavními dekompozitory jsou houby (mykogenní původ)
• moder – převážující složkou je jemný drť – koprogenní elementy (částice vzniklé po průchodu trávicím traktem živočichů); vyšší pH (mírně kyselé až neutrální reakce); vzniká na bohatších půdách, v listnatých lesích
• mul – nejvyšší stupeň humifikace, jemné humusové částice jsou promíchány s minerální složkou, množství exkrementů živočichů, zejména žab; reakce neutrální až mírně zásadité; vzniká ve stepních oblastech, na propustných a živinami dobře zásobených půdách – charakteristické pro půdy černozemního typu

Půdní horizonty:
- charakteristické, víceméně dobře ohraničené a homogenní vrstvy v půdě.

• nadložní humus (O) – obsahuje > 20% organických látek. 3 subhorizonty:
  • opadankový (L) – horizont opadanky, obsahující nerozmělněné rostlinné opady, bez známek rozkladu
  • fermentační (F) – horizont drti, s částečně rozloženými organickými zbytky, původ většinou rozeznatelný
  • humusový (H) – horizont hnilí, složený ze silně rozložených organických zbytků, bez rozeznatelné struktury
  • (+ hydrogenní a rašelinné horizonty)
• organominerální horizont (epipedony) obsahují < 20% organických látek, promíchaných s minerální složkou
  • humusový h. (A) mnoho druhů podle půdních typů, liší se v mocnosti, obsahu organických látek, barvě atp.; na rašelinných půdách označovány jako T
  • orní (Ap) – svrchní horizont kulturních půd, v podstatě promíchané horizonty nadložního humusu, humusové a svrchní vrstvy podpovrchových.
• podpovrchové horizonty – velké množství horizontů, charakteristického uspořádání pro každý půdní typ (vysvětleno Ep, Eh, El, Es, kambický Bv, Brd, spodické, luvické, glejové, iluviální h., h. akumulace solí,...)

Půdní sorpční komplex – makromolekulární struktury, umožňující vazby iontů na povrchy:

• organická složka – humusové látky (huminy, humusové kyseliny, fulvokyseliny)
• minerální složka – půdní jíl (montmorillonit – illit – kaolinit)

Půdní typy – rozdělení půd podle charakteristického vývoje, uspořádání půdních horizontů, klimatu (např. černozem – půda s mocným humusovým horizontem, s mulovým humusem, velký obsah živin, alkalická reakce, vzniká v mírně aridních oblastech na bohatších horninách, zejména sprašových)
Půdní druhy – rozdělení půd podle obsahu zrnitostních frakcí: kamenité – písčité – hlinité – jílovité

Rozdělení hornin podle vztahu k pH, obsahu kovů a silikátů:

1. kyselé – silikátové horniny (> 50% SiO₂, < 5% Me²⁺ – hlavně Ca a Mg) – hlubinné vyvřeliny z okruhu žuly, metamorfované h. (ruly, svory), sedimenty (zpevněné i nezpevněné: písky – pískovce, štěrky – slepence, břidlice, …); převážná část našeho území je na horninách krystalinika; vznikají půdy chudé na živiny, s kyselou reakcí.
2. neutrální – (< 10% Me²⁺, < 50% SiO₂) – buliňáky, křemence; pH ~ 7.
3. bazické – (> 15% Me²⁺, < 40% SiO₂) – sedimenty (vápence, dolomity, opuky), vyvřeliny (fonolity, andezity, bazalty) – vznikají půdy s vysokým obsahem živin, s vysokým pH.
4. ultrabazické (> 30% MgO) – serpentinity (hadce)

Skupiny rostlin podle vztahu k různým charakteristikám podkladu:

pH a obsah Ca a dalších prvků

• acidofyty (pH do 6,7) – Festuca ovina, Luzula luzuloides, Drosera rotundifolia, …
• neutrofyty (pH ~ 7) – větší část rostlin našeho území.
• alkalifyty (=bazifyty) (pH > 7,2) – Carex humilis, Anthericum, Dictamnus albus, …
• kalcifyty (= kalcikolní) – např. Sesleria varia, Saxifraga paniculata
• kalcifóbní – Drosera, Calluna vulgaris, …

Zmíněné typy prostředí se liší v mnoha parametrech: vlhkosti, teplotě, koncentrace Ca²⁺ a HCO₃^–, pH, rozdílné rychlosti mineralizace dusíku, různá dostupnost P, Fe, Mn, nasycenost sorpčního komplexu; zásadní rozdíly jsou pak také v metabolismu jednotlivých živin – zejména Ca: u kalcifilních je rozpuštění v cytosolu, u kalcifóbních je Ca sražený v podobě šťavelanu; kalcifyty na silikátech poškozovány Fe, kalcifóbní r. na vápenci mají chlorózy z nedostatku Fe.