Karbon
na severním okraji Plzně
Blízké severní okolí Plzně
poskytuje možnost studovat v přirozených i umělých odkryvech uloženiny říčních
toků a jezer svrchního karbonu plzeňské pánve. Trase je dlouhá asi 18 km.
Plzeňská
pánev je terénní sníženina s osou přibližně SV-JZ směru o rozloze asi 550 km. Na výplni pánve se
uplatňují zejména hrubě klastické sedimenty. Patří čtyřem souvrstvím
z nichž mocností, plošným rozsahem i uhlonosností
je nejvýznamnější souvrství kladenské. Celková mocnost karbonské výplně přesahuje
800 m,
ale na jednotlivých místech pánve se liší. Podložní horniny svrchního
proterozoika vytvořily před počátkem karbonské sedimentace členitý reliéf,
který se projevuje kolísáním mocnosti a nerovnoměrným litologickým vývojem
nejstarší jednotky svrchního
karbonu – radnických vrstev. Sloje uhlí nacházíme především mezi
bývalými hřbety, které zabraňovaly přínosu klastického materiálu do
zarůstajících jezer. V průběhu sedimentace v pánvi docházelo k poklesům jejího
dna, takže pánev získala charakter příkopu. V jeho ose dnes leží nejmladší
karbonské jednotky (líňské souvrství), zatímco při
okrajích jsou zachovány pouze jednotky starší (kladenské souvrství). Výška
skoků po zlomových plochách na některých místech dosahuje i 200-400 m.
Z
konečné tramvaje v Bolevci vyjdeme podél silnice na
Plasy. Za Třemošenským rybníkem odbočíme vlevo a
podél jeho břehu přijdeme do menšího lomu (A) (49°47´15,5´´N;
13°22´58,5´´E). Lom je založen v kvádrovitých arkózách nýřanských
vrstev kladenského souvrství, které zde byly v minulosti těženy jako stavební
kámen. Arkózy jsou hrubě zrnité, špatně vytříděné a rozpadavé usazeniny s
vysokým obsahem živců a kaolinickým tmelem. Na
stěnách lomu je patrný čočkovitý vývoj, nápadné je šikmé zvrstvení uvnitř
poloh. Arkózy vznikaly v dynamickém říčním prostředí, ve kterém docházelo ke
změnám směru a síly proudu a
k rychlému až překotnému ukládání až několik metrů mocných poloh
najednou. Za zdroj klastického materiálu je považováno eluvium raně variských
granitoidních masívů a eluvium metamorfovaných hornin z jejich pláště.
Při
sníženém přínosu štěrku a písku se na dně toků, ve slepých a mrtvých ramenech a
občasných jezerech začal ukládat jemný jílovitý materiál a vznikaly bažiny,
které postupně zarůstaly rostlinstvem. Zvýšený podíl organické příměsi se
projevuje šedým zbarvením prachovců a uhelných
jílovců až vznikem uhelných slojek. Takový vývoj je patrný ve vyšší části
lomové stěny. Nad lavicemi arkóz asi 4 m nade dnem lomu leží čočkovitá poloha prachovců a jílovců a nejvýše pak nápadná poloha černě
zbarvených uhelných jílovců. Plavuně, přesličky a další rostliny, které v
bažinách rostly, svými kořeny prorůstaly do podložních jílů. Vznikaly tak
kořenové stigmariové půdy, patrné bezprostředně pod
uhelným jílovcem, ve kterých je možno najít šlahounovité otisky kořenů. Náhlý
přínos dalšího hrubozrnného materiálu však bažinu zanesl a obnovilo se ukládání
arkóz.
Není možno nezmínit pozoruhodnost v taxonomii
fosilní flóry, zejména karbonského stáří.
Části rostlin (kořeny, kmeny, listy, rozmnožovací útvary) se většinou nachází odděleně.
Proto je pro jejich označování používáno odlišných rodových a druhových názvů.
Například kořenové části plavuní, které jsou popisované jako rod Stigmaria přechází
výše na kmenu téže plavuně do charakteristické
struktury po odpadlých listech označované jako Lepidodendron. Totéž platí i pro jiné skupiny
karbonských rostlin (přesliček,
kapraďosemenných rostlin, kordaitů) a proto je jejich systematické studium neobyčejně
obtížné.
V
západní části lomu si můžeme všimnout i způsobu těžby. Odlamováním kvádrů
vznikaly dokonale svislé a několik metrů vysoké stěny, na kterých jsou doposud
patrné stopy po otesávání. Kámen byl hojně využíván pro budování základů
plzeňských domů.
Po
pěšině dojdeme na hráz Kamenného rybníka a po zelené turistické značce
pokračujeme směrem na Krkavec. Nalevo od cesty leží
přírodní rezervace Kamenný rybník. Tvoří jej rašeliniště vzniklé na místě
několika přítoků pozdějšího rybníka, které je chráněné od roku 1953. Na vzniku
rašeliniště se nemalou měrou podílelo i skalní podloží. Arkózy, které tvoří dno
i svahy údolí, podmiňují vznik na živiny chudých písčitých půd. Mocnost
rašeliny dosahuje až 120 cm.
Místy se vyskytuje typická rašelinné rostlinstvo se suchopýrem, klikvou,
vlochyní a rosnatkou.
Po
chvíli přijdeme k pozoruhodné technické památce. V nízkém svahu se zde
zachovala kolomazná pec z 18. století (B) (49°47´41,6´´N;
13°22´38,3´´E), ve které se suchou destilací dřeva získával dehet a další
produkty. Dodnes zachovalá část vnějšího pláště pece byla vybudována i z
místních karbonských arkóz. Nad pecí je dnes vybudovaná ochranná střecha a je zde i
zastávka naučné stezky s doplňujícími informacemi.
Po
zelené značce pokračujeme další 3
km na kopec Krkavec (C) (49°48´10,4´´N;
13°20´28,7´´E), jehož vrchol tvoří slepence týneckého souvrství. V oligomiktních slepencích převládají valouny mléčně bílého
křemene, doprovázené valounky buližníků a spilitů,
jak je možno pozorovat na četných kamenech v lese a ve zdivy
rozhledny. Jedná se o uloženiny řek a delt, které vznikaly prudkými přívaly
štěrku a nevytříděného eluvia z okolní karbonské krajiny. Z rozhledny na
vrcholu Krkavce je vynikající výhled na plzeňskou kotlinu i severní okolí
Plzně. Na severním svahu Krkavce prosvítají mezi stromy bělavé haldy odpadního
písku po plavení kaolinu. Pocházejí z velkých kaolinových ložisek mezi Ledci a Krkavcem, která byla těžena v dnes zavezených a
rekultivovaných povrchových odklizech.
Z
Krkavce pokračujeme po žluté značce směrem na Chotíkov.
Po necelém kilometru přijdeme k okraji zarostlého lomu (D)
(49°48´2,7´´N; 13°19´56,1´´E), v jehož stěně jsou odkryty rozpadavé,
silně kaolinitické pískovce líňského souvrství. Líňské souvrství, které je nejmladší karbonskou jednotkou v
plzeňské pánvi, vznikalo v době, kdy variské horstvo bylo již značně denudováno a reliéf krajiny byl poměrně plochý. Je tvořeno
cyklicky uspořádanými arkózami a arkózovými pískovci, jen ve spodní části
souvrství se objevují i polohy slepenců s valounky 2-3 cm velkými. Sedimentace
probíhala v prostředí průtočných jezer. Ve stěnách lomu jsou patrné tenké
polohy štěrčíkových slepenců a hrubozrnných pískovců,
které se rychle střídají s polohami jemnozrnnějšími. Je možné si všimnout i
nesouvislého pokračovaní některých poloh způsobeného tektonicky. Patrné drobné
poklesy v centimetrových až decimetrových řádech dokládají, že sedimenty
plzeňské pánve se sice ukládaly na varisky konsolidovaný poklad a leží proto subhorizontálně, následně však byly postiženy poklesovou
tektonikou.
V
lomu a jeho okolí se z bazálních arkóz líňského
souvrství v letech 1859-1908 plavil kaolín. V haldách písků a rozvětralých
pískovců na okraji lesa (E) (49°48´0,6´´N;
13°19´53,5´´E). můžeme najít bělavé polohy tvořené za
vlhka plastickým surovým kaolínem. Valounky v píscích ukazují na různé zdrojové
oblasti klastického materiálu arkózových pískovců. Najdeme zde bílý křemen (ze
žil variských granitoidů), černé, bílými žilkami protnuté valounky svrchnoproterozoických buližníků (z prekambrických
sedimentů), menší valounky živců (z granitoidů) i většinou nedokonale oválené,
různě zbarvené a většinou slídnaté valounky různých typů metamorfovaných hornin
(z metamorfního pláště variských granitoidů).
Z
lomu pokračujeme po žluté značce polní cestou na Chotíkov.
V polích po obou stranách (F) můžeme najít hnědě zbarvené kusy zkřemenělých
dřev, tzv. araukarity. Vyvětrávají z
pískovců slánského souvrství. Araukarity vznikaly z dřeva stromů, podle struktury dřeva většinou kordaitů
nebo prvních jehličnatých rostlin. Kmeny a větvě byly
splaveny do jezer, pohřbeny pískem a záhy prosyceny oxidem křemičitým. Dřevo si
tak dokonale zachovalo
vnitřní stavbu, s letokruhy a stavbou
pletiva, která vynikne jména po rozříznutí, vybroušení a vyleštění. Dlouhé
kmeny araukaritů nalezené v severním okolí Plzně zdobí Křižíkovy sady před
hlavní budovou Západočeského Muzea v Plzni.
Z
Chotíkova pokračujeme po žluté značce na Malesice. Po 3
km přijdeme v zalesněném svahu nad Chotíkovským
potokem k nápadnému skalnímu útvaru, tvořenému pestře zbarvenými slepenci a arkózami
týneckého souvrství (G) (49°46´55,8´´N;
13°18´47,6´´E). Ve skalní stěně se pravidelně střídají polohy slepenců a arkóz
o mocnosti několika decimetrů. Cyklická sedimentace ukazuje na měnící se
rychlost a unášecí sílu říčního proudu. Nápadný je tvar skalního útvaru.
Původní polohy usazenin byly prosyceny hydroxidy železa (zejména limonitem), které některé části
pískovců a slepence, zejména podél původních puklin, pevně stmelily. Méně
soudržné části
pískovců pak vyvětraly. Selektivním větráním vznikají i různé
důlky a jamky na svislých stěnách skalních útvarů. Barevné kroužkování
sloučenin železa, tzv. Liesegangovy prstence, vzniklo rytmickým srážením látek
na rozhraní oxidačního a redukčního prostředí z vod kolujících horninami.
Po
cestě pokračujeme dále až na plošinu s vyhlídkou (H)
(49°46´43,6´´N; 13°18´37,7´´E), kde stál ve 14. století menší hrádek
Kyjov. Skalní útvary, které vystupují v jeho okolí, jsou budovány arkózami
slánského souvrství. Různě odolné polohy sedimentů vyvětrávají do říms a skalních
pyramid níže ve svahu pod plošinou.
Pokračujeme
dále po žluté značce až na okraj lesa, kde zahneme vlevo a asi po 150 m se napojíme na zelenou
značku směrem na Plzeň. V Radčicích vyjdeme na
silnici a podél Mže se dostaneme pod vysokou skalní stěnu. Bohužel, celá stěna
je díky betonové zdi nad silnicí špatně přístupná a je nutno se dostat nad zeď.
100 m za
poslední osamocenou usedlostí po pravé straně silnice jsou ve skalní stěně
vlevo patrné litologicky odlišné polohy pískovců, oddělené šedavou rozpadavou vrstvou (I) (49°45´35,3´´N; 13°20´7,0´´E).
Spodní část stěny tvoří kvádrovitě se rozpadající arkózy nejvyšší části
kladenského souvrství (nýřanské vrstvy). Jsou poměrně
jemnozrnné a drolivé na povrchu, pevnější partie vyvětrávají do miniaturních
říms a převisů. Patrné je šikmé zvrstvení uvnitř poloh. Nad arkózami vystupují
necelé 2 m
mocné, šedě zbarvené, zřetelně vrstevnaté prachovce a jílovce, místy se
zuhelnatělou rostlinnou drtí, které patří ještě nýřanským
vrstvám. Polohu našedlých jílovců sledovala štola, jejíž ústí můžeme spatřit
výše ve svahu vlevo. V prachovcích a jílovcích lze nalézt nevalně zachovalé
zbytky rostlin. Kromě šlahounovitých kořenů plavuní, často šikmo prorůstajících
prachovci, patří k nejčastějších
rostlinným zbytkům klínovité lístky liánovité přesličky Sphenophyllum. Již necelé dva metry nad jejich bází
je ve svislé skalní stěně zřetelná poloha slepence, kterou můžeme sledovat ve
strmých skalních stěnách dále k Plzni.
Po
dalších 300 m
směrem k Plzni přijdeme pod nápadně modelované skalky u silnice. Celý svah,
pojmenovaný Čertova kazatelna (J) (49°45´28,3´´N;
13°20´24,2´´E), je významným chráněným územím. Skalky jsou budovány arkózami a
slepenci týneckého souvrství, ve kterých se střídají polohy hrubozrnných
slepenců s polohami jemnozrnnějších arkóz až štěrčíkových
slepenců. Při bližším pohledu valouny nápadně vystupují ze skalních stěn, neboť
jemnější materiál se snáze vydroluje. Pozoruhodné tvary skalní stěny vznikly
nejspíše vodní erozí. Menší jamkovité tvary, tzv. voštiny (aeroxysty)
vznikly spíše selektivním zvětráváním a vydrolováním méně zpevněných poloh.
Skalní stěny podél silnice jsou mimořádně instruktivní. Jsou zde vidět různé
texturní znaky sedimentů: čočkovitý vývin poloh, šikmé a křížové zvrstvení,
gradační zvrstvení, selektivní vyvětrávání aj.
Poskytuje dobrou představu o dynamice říčních toků v podhorské karbonské
jezerní pánvi.
Po
0,5 km
odbočíme vlevo na užší silnici, po které se dostaneme pod stráň Na Vinicích. V
prudkých svazích s četnými výchozy karbonských arkóz i v údolní nivě Mže zde
byl vybudován areál plzeňské zoologické zahrady. V areálu zahrady byly při
rekonstrukcích vykopány prachovce slánského souvrství s bohatou flórou.
Ve
svahu pokračujícím za areálem zoologické zahrady a lochotínským
amfiteátrem, v blízkosti lochotínského pavilónu si můžeme
všimnout kvartérní morfologie svahů údolí Mže. Nad aluviální nivou, po jejímž okraji vede silnice, jsou
geologickým průzkumem doloženy štěrkopísky říční terasy Mže, vzniklé v poslední würmském glaciálu. Jde o
tzv. vyšší nivní stupeň, ležící asi 2-3 m nad
dnešní úrovní nivy. Nižší nivní stupeň würmského
glaciálu je u Mže a dále i Berounky
souvisle zakryt holocénními fluviálními sedimenty.
Vyjdeme
na Karlovarskou třídu a po ní se dostaneme k areálů internátu okolo kterého
odbočíme vlevo ulicí Pod Košutkou. Po asi 400 m se dostaneme po chodníku do míst, kde byl
v 19. a
počátkem 20. století intenzivně těžen stavební kámen. Ve velkém lomu na Košutce (K) (49°46´19,6´´N; 13°21´32,3´´E) byly těženy
arkózy nýřanského souvrství. I zde, stejně jako na
první dnešní exkurzní zastávce, lze nalézt polohy šedivější, s jemně
rozptýlenou rostlinnou drtí, většinou jsou však arkózy žlutavé, s proměnlivým
podílem křemen a živců. Velikost zrna je 1-2 mm. Ve skalní stěny jsou opět patrné jevy
související s říční činností, za které se tyto arkózy ukládaly: střídání poloh
různé zrnitosti, čočkovitý vývoj poloh, různá odolnost vůči větrání aj. V
porovnání s týneckým souvrstvím jsou však arkózy jemnozrnnější, bez
slepencových poloh, a proto byly předmětem těžby pro stavební účely. Výborně se opracovávaly do kvádrů a proto
tvoří tyto arkózy základy a podezdívky většiny domů z konce 19. a začátku 20. století v
Plzni. Dnes je lom zatopený a slouží k rekreačním účelům.