Terciérní vulkanismus a karbonské zlato na Manětínsku

Severozápadně od Plzně mezi Žluticemi a Dolní Bělou leží karbonská manětínská pánev. Má tvar široké elipsy protažené v severojižním směru, její podloží tvoří svrchní proterozoikum a krystalinikum Tepelské plošiny. Karbonské uloženiny dosahují mocnosti 320-380 m, větší mocnosti jsou v jižní části pánve. Výplň tvoří stejně jako v plzeňské pánvi čtyři souvrství (kladenské, týnecké, slánské a líňské), počet a mocnost uhelných slojí je však nižší. Asi 4 m mocná sloj v kladenském souvrství byla v minulosti těžena u Vladměřic. V severní části pánve pronikají karbonskou výplní třetihorní vulkanity tvořící homolovité vrchy nebo stolové hory, které se výrazně uplatňují v reliéfu krajiny. S pozůstatky těchto lávových příkrovů se můžeme seznámit při vycházce na Manětínsko. Poznáme zde také stopy po rýžování zlata, kterým bylo Manětínsko odedávna proslulé. Celková délka výletu je přes 20 km.

Z Manětína vyjdeme po silnici směrem na Nečtiny a po 5 km odbočíme vpravo do malé obce Doubravice. Severně nad vsí se vypíná zalesněná hora, tvořená dvěma plochými návršími: západní z nich se jmenuje Kozelka (660 m n. m.), východnější Doubravický vrch (659 m n.m.). Z návsi vyjdeme cestou k severovýchodu po okrajích luk směrem k lesu. Z nejvyššího bodu louky vychází lesní cesta, která nás dovede na vrcholovou plošinu, reprezentující původní povrch lávového příkrovu. Po okraji plošiny se dostaneme západním směrem až na její hranu, lemovanou strmými skalními stěnami (A) (49°59´44,1´´N; 13°9´25,9´´E).

Kozelka je nápadná stolová hora, která vystupuje 100-150 m nad povrch Manětínské kotliny. Je tvořena porézním trachybazaltem tmavě zelenošedé barvy s četnými nepravidelnými dutinami. Má nápadný střípkovitý a destičkovitý rozpad. Trachybazalt je bazická vyvřelina, v jejímž složení se, na rozdíl od čediče, uplatňují kromě plagioklasů i draselné živce. Stolový charakter Kozelky je dán její geologickou historií. Vrch je lávovým příkrovem, ležícím na méně odolných karbonských sedimentech. Vodorovně ležící trachybazaltový lávový příkrov pod sebou uchránil měkčí karbonské horniny, které byly na nechráněných místech hluboce erodovány. Podobnou stolovou hororu je i nedaleký příkrov Chlumského vrchu u Manětína. Ploché vrcholy vrchů, dnes ve výšce asi 600 m n. m. reprezentují původní nadmořskou úroveň krajiny v době vzniku příkrovů.

Vrcholová plošina je celkem asi 1 km dlouhá a 30 až 150 m široká. Je zřetelně poznamenána procesy pleistocénního mrazového zvětrávání, jehož stopy jsou nejlépe patrné na západním okraji Kozelky a východní části Doubravického vrchu. Plošina je rozbrázděna protáhlými úzkými depresemi na místě sufózí (postupným rozpouštěním a vyplavováním) rozšířených trhlin. Lávový příkrov se rozpadá na mohutné skalní bloky podél puklin zhruba rovnoběžných s okrajovými hranami vrcholové plošiny. Odsedáním skalních bloků, které sklouzávají po permokarbonských, asi 50 m mocných jílovcích a pískovcích, zde vznikly skalní stěny vysoké až 25 m a krátké kaňonovité deprese.

Pokročilejší stadium vývoje okrajových svahů představují izolovaně rozptýlené skalní sloupy a věže. Jsou produktem ústupu a rozpadu stupňovitých skalních stěn, oddělených od sebe kryoplanačními terasami. Rozpad skalních útvarů dále pokračuje vznikem mohutných akumulací balvanových hald a proudů, které lemují úpatní svahy pod skalními stěnami. Hranáče, jak se tyto balvany označují, představují bloky až 6 m velké, které mezi sebou vytvářejí malé suťové jeskyňky. Svahy hory dotvářejí i četné sesuvy. Kozelka je z geomorfologického hlediska mimořádná, a proto byla v roce 1972 vyhlášena chráněným přírodním výtvorem.

Za příznivého počasí je z Kozelky jedinečný výhled do širokého okolí. Hned pod hlavním vrcholem leží na severozápadě kužel menší třetihorní sopky - vrchu Špičák u Mezí (598 m n. m.), vpravo od něj leží vzdálenější Zbraslavský vrch. Severním směrem vidíme z naší strany nenápadný Nevděk u Žlutic a výhled na tuto stranu ukončuje další mohutná stolová hora – Vladař, proslulá jako jedno z největších keltských hradišť na našem území. Vpravo od televizního vysílače Krašov na západě vystupuje na obzoru Slavkovský les, na severozápadě pak, za Sokolovskou kotlinou, jsou vidět Krušné hory. Na severu obzor uzavírá stratovulkán Doupovských hor. Při pohledu k jihovýchodu vidíme 2 km vzdálený zalesněný čedičový kužel dalšího Špičáku (610 m n. m.), vpravo od něj pak zámek Nečtiny a vrchol dalšího čedičového tělesa se zříceninou hradu Preitenstein, další zastávka exkurze. Pokud jsou pole pod Kozelkou zoraná, jsou nápadná sytě červenohnědou barvou půdy. Příčinou je hematitová příměs v jílovcích a jemnozrnných pískovcích líňského souvrství svrchního karbonu, které tvoří okolní krajinu.

Z Kozelky sejdeme zpět do Doubravic a polní cestou se vydáme směrem na Nečtiny. Za vsí pak pokračujeme po silnici směrem na Úněšov, ale po 1 km na rozcestí odbočíme vlevo na Nové Městečko. Cesta prochází soutěskou, po jejíž levé (severní) straně si můžeme všimnout malého lomu (B) (49°57´36,9´´N; 13°9´36,7´´E). Vystupují v něm čediče třetihorního stáří, nápadné zejména dlouze sloupcovitým rozpadem. Sloupce jsou až 25 m vysoké, silné asi půl metru a příčně rozpukané. Samotný čedič je světle šedý, s četnými štěrbinovitými dutinami po plynech. Vlivem vyšší odolnosti vůči erozi se čedičové těleso vypíná vysoko nad okolní krajinu budovanou proterozoickými fylity. Na vrcholu kopce, snadno přístupném po turistické trase od rybníka, stojí zřícenina rozsáhlého královského hradu Preitensteinu. Hrad byl vystavěn Janem Lucemburským na počátku 14. století jako vojenská pevnost na důležité zemské stezce. Od poloviny 16. století je hrad opuštěný a dnes jsou z něj zachovány jen zbytky hradeb a zdí. Ve zdivu si můžeme všimnout všech tří typů hornin z blízkého okolí. Část je z místního čediče, plošší kameny jsou z fylitů lámaných v nedalekých lůmcích a světlé větší bloky patří karbonským slepencům.

Z hradu sejdeme do Nového Městečka, zabočíme vlevo a před domem č. 22 odbočíme vpravo na modře značenou cestu směřující k východu. Vlevo od cesty po chvíli spatříme výchozy a drobné jámy po těžbě svrchnoproterozoických, strmě ukloněných fylitů (C) (49°57´36,2´´N; 13°9´56,5´´E), které zde byly od středověku používány jako stavební kámen. Tak dobrou odlučnost jako pokrývačské břidlice u Rabštejna však nemají.

Cesta nás luční úžlabinou přivede na okraj lesa, kde na rozcestí pokračujeme po modré značce vlevo. Překřížíme asfaltovou cestu a zhruba po 600 m dojdeme na rozcestí, za nímž jsou již po obou stranách cesty patrné nízké haldy po rýžování zlata. V lese jsou porůznu roztroušené kameny a bloky světle zbarvených, pevných až rozpadavých slepenců karbonského stáří (D) které patří severnímu ze dvou významnějších pruhů slepenců ležících v okolí obce Lipí. Přijdeme na křižovatku šesti lesních cest, na které zahneme poněkud vlevo. Asi 200 m za rozcestím zahneme znovu vlevo se svahu do údolí potoka Kačina tekoucího východním a později severovýchodním směrem. Celé dno údolí je zcela přeryto a zakryto haldičkami (sejpy) a jámami po rýžování zlata (E). Sejpy je možno sledovat v údolí níže po proudu v délce asi 4 km.

Potok Kačina a jižněji ležící povodí potoku Dubina byly již odedávna místy, kde se rýžovalo zlato. Drahý kov přinášejí toky z rozsáhlé plochy karbonských sedimentů manětínské pánve. Zlato pochází se slepencových poloh čočkovitého tvaru v kladenském a týneckém souvrství, mocných 1-30 m, vykazujících velkou příměs jílovité hmoty. Pruhy slepenců tvoří hřbety a rozvodí mezi místními potoky. Fosilní rozsypy reprezentují výplavové kužely řek a potoků, které ústily do manětínské pánve z době svrchního karbonu. Valouny ve slepencích jsou dobře opracované a dosahují až půlmetrové velikosti. Z opracování zrnek zlata v náplavech vyplývá, že primární zdroje ležely daleko od místa dnešního uložení zlatěnek ve slepencích. Zdrojem zlata byly zřejmě křemenné žíly v plášti granitových těles, které byly v karbonské době rozrušovány erozí. Zlato se z nich uvolňovalo do karbonských říčních náplavů, dnes přeměněné na slepence. Zlato tvoří jemnozrnné plíšky (zlatěnky) o vysoké ryzosti. Na 1 gram zlata je třeba asi 7-10 tisíc zlatěnek. Přesto se celkové množství vytěženého zlata odhaduje na několik desítek kilogramů. Při troše štěstí je i dnes možné z náplavů potoků vyrýžovat drobná zlatá zrnka.

Rozsah dávných zlatokopeckých prací je ohromující. Zlatokopové přerýžovali nejenom náplavy potoků, ale těžili i slepence a pískovce v jámách a malých stěnových lomech. Zejména u osady Lipí po sobě zanechali odklizy se stěnami vysokými až 10 m. Množství hald, tzv. sejpů v povodí obou potoků dokládá rozsáhlé rýžování po dlouhou dobu. O značném stáří rýžování svědčí mladší erozní zahlazení hrubých zásahů do modelace terénu. Zlato zde pravděpodobně těžili již Keltové, jak o tom svědčí nálezy zlatých plátků na keltském pohřebišti v Manětíně-Hrádku. Nemáme však žádné písemné doklady o těžbě z mladších dob.

Údolím potoka Kačina, zvaným „V klenotech“, a po značených cestách dojdeme zpět do Manětína. Město je poprvé zmiňováno roku 1169 a je plné vzácných architektonických a uměleckých památek. Nejvýznamnějším objektem je zámek vybudovaný po roce 1712 s cennou barokní a sochařskou výzdobou.