Nejmladší geologické období - čtvrtohory neboli kvartér
- se vyznačuje nápadným ochlazením. K postupné změně klimatu docházelo již
od miocénu, nicméně prudké ochlazení přichází zhruba před 1,8 mil. let.
Nastupují doby ledové - glaciály.
V průběhu staršího kvartéru - pleistocénu - se střídají
období chladná (glaciály, doby ledové) a teplejší (interglaciály, doby
meziledové). V glaciálech se Český masiv ocitl v sevření mezi rozsáhlým
severoevropským ledovcem, který svými jižními výběžky dosahoval až do severních
oblastí Čech, a horský alpským ledovcem na jihu. V pohraničních horách (Šumava,
Jeseníky, Krkonoše) se vytvořily vlastní horské ledovce. V nižších polohách
převládalo chladné a poměrně suché periglaciální
klima, při kterém průměrná roční teplota nepřekračovala bod mrazu. V
interglaciálech bylo klima vlhké, podobné dnešnímu, někdy průměrná teplota byla
dokonce o 2-3º C vyšší než dnes. Přechody mezi glaciály a
interglaciály nebyly náhlé a i v glaciálech se střídala období chladnější (stadiály) a teplejší (interstadiály).
V průběhu kvartéru se vystřídalo několik glaciálů i když je přesnější hovořit o mnohem vyšším počtu
chladných a teplých výkyvů. Významné glaciály jsou donau, günz, mindel, riss a würm. Ze starších glaciálů máme údajů méně, neboť jejich
stopy byly zastřeny projevy glaciálů pozdějších. Poslední würmský
glaciál (a s ním i starší čtvrtohorní stupeň pleistocén) skončil přibližně před 12
tisíci lety. Nejmladší geologický útvar, holocén, dříve označovaný jako doba
poledová a trvající do současnosti, je ve skutečnosti asi jen dalším
interglaciálem.
Glaciály se na našem území projevují vznikem charakteristických uloženin. V chladném a poměrně suchém periglaciálním klimatu převládalo fyzikální zvětrávání, které vedlo ke vzniku pokryvů z úlomkovitých zvětralin. Vznikaly četné projevy mrazového zvětrávání (mrazové sruby, pseudokary, kary, kamenná moře, suliflukční projevy aj.). Málo vodnaté řeky měly omezenou unášecí schopnost, která vedla k zanášení říčních koryt štěrkem a pískem. Vytvářely se rozsáhlé fluviální (říční) štěrkové a štěrkopískové náplavy, které dnes vytvářejí terasové stupně v různých výškových úrovních nad dnešní hladinou řek.
V interglaciálech, v podmínkách vlhčího a teplejšího
klimatu, převládalo chemické zvětrávání hornin, které vedlo ke vzniku půd. Řeky
byly vodnaté, odnášely materiál akumulovaný v období glaciálů, toky řek se
prohlubovaly a zařezávaly se do skalního podloží. Zahlubování říčních údolí v
interglaciálech je příčinou, proč starší říční terasy leží výše než hladina
dnešních toků. Štěrky nejmladší terasy z würmského
glaciálu leží často dokonce níže, nežli je úroveň holocénních
náplavů a vyplňují dna údolí.
Pro tvorbu
dnešního reliéfu je důležité tektonické vyzdvihování jižní části Českého masivu
v průběhu kvartéru. Tím semění spádová křivka toku, značně zvětšuje
rychlost proudu a tím i unášecí schopnost vodních toků. Důsledkem je vytváření
hluboce zaklesnutých říčních údolí a celkové rozčlenění krajiny v Čechách.
Pro Plzeň má geomorfologický vývoj ve čtvrtohorách obzvláštní význam, neboť
vedl k vytvoření fenoménu čtyř řek, představujících přírodní osy města, a
systému mezilehlých, k zástavbě vhodných teras.
Volná krajina bez souvislé vegetace v období glaciálů
umožňovala silným větrům deffací odnášet prach z
návětrných svahů a planin. Z navátého prachu v závetrnch
shazích vznikaly spraše a sprašové hlíny. Spraše jsou
porézní horniny světlehnědé barvy, silně vápnité, bez zřetelné vrstevnatosti.
Jsou rozšířené v nižších polohách centrálních Čech. V okolí Plzně se vyskytují
jen v menší míře podél dolního toku Úslavy.
Častější jsou zde sprašové hlíny - směs spraše a hrubšího písčitého materiálu.
Protože prach byl přinášen převážně severozápadními větry, jejich návěje
zakrývají k jihovýchodu obrácené svahy. V podmínkách věčně zmrzlé půdy
(permafrostu) docházelo při objemových změnách vody v led k províření
(kryoturbaci) půdy a vzniku mrazových klínů. V létních
obdobích rozbředlé svrchní vrstvy půdy sklouávaly po
podložním permafrostu a docházelo na mírných svazích půdotoku (soliflukci) a
zanášení terenních sníženin. Horské ledovce na Šumavě
(i v Krkonoších i dalších pohraničních pohořích) vytvořily karová údolí s
morénami, které dnes tvoří přirozené hráze některých jezer (Černé, Čertovo a Plešné jezero).
V interglaciálech se tvořily hnědé lesní půdy, které ve
sprašových profilech vytvářejí nápadné tmavé pruhy. Další uloženiny (svahové,
výplavové) vznikaly podobně jako dnes. Vlhké a teplejší klima vedlo k vzniku
jezer, rašelinišť a slatin. Z vod bohatých na uhličitan vápenatý vznikaly různé
typy sladkovodních vápenců (travertiny, pěnovce, luční křída).
Změny klimatu se projevovaly i ve střídání
chladnomilných a teplomilných faun a flór. V chladných obdobích glaciálů, kdy
se na našem území rozkládala bezlesá tundra, zde žili velcí savci, z nichž
někteří přežívají na severu Eurasie a Severní Ameriky dodnes. Patří tzv.
mamutové fauně. Ve spraších bývají zachovány kosterní zbytky soba, pižmoně,
koně, polární lišky, vlka, sviště a lumíků.
K dnes vyhynulým patří mamut (Mammutus primigenius) a srstnatý nosorožec (Coelodonta antiquitatis), ve starším pleistocému i některé velké šelmy jako medvěd jeskynní (Ursus spelaeus),
hyena (Crocuta spelaea) a
lev (Pantherea spelaea). Ve spraších jsou hojné drobné ulity
plžů charakteristických pro glaciály - jantarky Succinella oblonga a zástupců rodů Pupilla, Collumella
a Vallonia.
Flora v glaciálech vytvářela studenou step a tundru. Kromě mechů, lišejníků a
stepních bylin (např. jitrocelů, pelyňky u apod.) se zde nacházely zakrslé
břízy, vrby a jen místy i některé další dřeviny.
V teplých interglaciálech byla zvířena bohatší,
zastoupená lesními formami. Z velkých savců je význačný nosorožec (Dicerorhinus etruscus, D. kirchbergensis) a pralesní slon (Palaeoloxodon antiquus), podle jehož latinského
pojmenování je zvířena označovaná jako antikvová fauna. Ve starším pleistocénu
žili i někteří další, na našem území dnes nežijící savci - šavlozubý tygr (Epimachairodus),
velký bobr (Trogontherium),
mastodonti, opice (pavián, makak) aj. Z dodnes žijících savců byli rozšířeni
medvěd hnědý, jelen, srnec, bizon, pratur, daněk, jezevec aj. Pro interglaciály
jsou význační někteří lesní plži, přežívající dnes v teplejších oblastech
Evropy, např. Helicigona
banatica, Aegopis verticullus a Soosia diodonta. Ve starším
pleistocénu zde žili i plži v dnešní Evropě již vymřelí jako jsou Helicigona capeki, Zonitodes sepultus nebo z terciéru přežívající Gastrocopta tenuilabris.
Flóra interglaciálů byla blízká dnešní. V chladnějších obdobích interglaciálů
převládaly jehličnaté lesy, zatímco v teplejších obdobích vznikaly smíšené a
listnaté lesy s duby, habry, jasany, lipami a některými teplomilnými
rostlinami, které dnes rostou volně ve středomořské oblasti (zimostráz,
břestovec, cesmína, zerav).
V pleistocénu můžeme sledovat i vývoj člověka. Na našem území jsou
nejstarší doklady o jeho přítomnosti známy z okolí Prahy, z období günz-mindelského (cromerského) interglaciálu, kdy zde žil Homo erectus (590-750 tisíc let).
Z Plzně - Slovan, z povrchu nejvyšší pleistocenní terasy pochází
nálezy buližníkových úštěpů starých více než 100 tis. let, které se připisují
stejnému typu člověka. Ze Skvrňan pochází křemenné ústěpy o
něco mladší, které zřejmě vyrobil neandrtálec (Homo sapiens neanderthalensis). Na území Čech žil zejména v riss-würmském interglaciálu (eem). Přítomnost
neandrtálce je prokázána jeho kosterními pozůstatky na několika místech v
Čechách. Hojnější nálezy člověka pocházejí až z mladšího období würmského glaciálu, kdy se ve větší míře objevují pozůstatky
lovců mamutů (Homo sapiens sapiens)
(tzv. gravettská a magdalénská kultura).
Většina nálezů pravěkého člověka je soustředěna v centrální oblasti Čech. Z
okolí Plzně k nejstarším patří až nálezy z počátku holocénu, od nás
vzdálené asi 10 tis. let. Na Roudné pod Mikulkou bylo odkryto v roce 1976 jejich
sídliště, s pozůstatky tří objektů,
ohništ a s četnými
kamennými nástroji (rydly a škrabadly). Tehdejší člověk lovil menší zvěr,
zejména koně a soby. Zemědělství způsobilo zvrat v přirozeném původně souvislém
zalesnění typickém pro předchozí interglaciály. Mýcení a vypalování lesů vedlo
ke vzniku kulturní stepi. Odlesňování bylo doprovázeno splachem
půd a akumulací mocných holocenních povodňových hlín v aluviích potoků a řek.
V Plzeňské kotlině se zemědělci usídlili nejvíce mezi Křimicemi a Kozolupy, v době
asi před 5 tis. lety.
Literatura: Balatka a
Sládek (1962), Beneš a Vencl (1996), Ložek (1955,
1964, 1972), Purkyně (1913)