ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - 6.

PARAZITOLOGIE III.

Paraziti 3.

Kmen Chelicerata - klepítkatci

TŘÍDA ACARINA - ROZTOČI

Řád Ixodides

Jsou roztoči, které obecně označujeme jako klíšťata. Až na vyjímky všechna stadia ke svému vývinu potřebují sát krev.

Do čeledi Argasidae - klíšťákovití patří roztoči, kteří mají při pohledu shora gnathosomu zcela zakrytou idiosomou. Idiosoma na rozdíl od klíšťat není kryto štítem. Na hostitelích se zdržují jen krátkou dobu, po většinu času žijí skrytě v jejich okolí.

Argas reflexus - klíšťák holubí je asi 6-9 mm velký druh, který žije porůznu na holubech domácích. Ojediněle může napadat i člověka, u kterého způsobuje silně svědící dermatitidy. Na Slovensku jsou známi i další druhy tohoto rodu, které mohou příležitostně napadat člověka: A. vulgaris - k. obecný a A. persicus - k. zhouný. Oba jsou paraziti ptáků, především drůbeže. Vzácným parazitem u netopýrů je druh A. vespertilionis - k. netopýří, který může být přenašečem četných nemocí, dokonce i viru klíšťové encefalitidy.

Řád Ixodida - klíšťata

Do čeledi Ixodidae - klíšťovití patří naše nejběžnější klíšťata. Vpředu mají dobře viditelnou gnathosomu a na idiosomě mají dorzální štít. Vývoj klíšťat probíhá z vajíčka, z něhož se vyvíjí larvy, přes jedinou nymfu až do dospělého stadia. Všechna stadia sají krev, k tomu potřebují různý počet hostitelů. Klíšťata se tak dělí na jedno, dvou i trojhostitelská. Toto je velmi významné z hlediska přenosu nemocí.

Ze zdravotnického hlediska náleží klíšťata k nejvýznamnějším ektoparazitům, protože přenášejí těžká až smrtelná infekční onemocnění. Přenášejí viry, rikettsie, bakterie, spirochéty a prvoky. Hrají významnou úlohu v tzv. přírodně ohniskových nákazách člověka.

Ixodes ricinus - klíště obecné je červenavě zbarvené a je nejhojnější z 11 druhů rodu Ixodes u nás. Velikost je 3,5-4,5 mm i dospělců, 0.8 mm u larev a asi 1 mm u nymf. Larvy mají jen 3 páry končetin, zatímco nymfy již mají 4 páry nohou. Je typickým trojhostitelským druhem. Larvy sají na malých hlodavcích, ještěrkách apod., nymfy na větších hlodavcích a zvířatech, dospělci na domácích zvířatech, zvěři i lidech. Přichycení klíštěte však závisí na vegetačním patru, proto i larvy napadají člověka a větší zvířata. V přírodě se vyskytuje od dubna do října s maximy v květnu a září, běžně do 800 m n.m. Za příznivého počasí však může napadat člověka i v zimním období. Přenáší především evropskou klíšťovou encefalitidu, spirochety vyvolávající klíšťovou borreliózu (lymeská nemoc) a z prvoků babesie.

Dalším zástupcem řádu u nás je z teplých okrsků jižní Moravy druh Haemaphysalis concinna - klíšť lužní. Je vázán na vlhčí stanoviště kolem vod a ve vlhčích listnatých lesích. Napadá člověka (dospělci i nymfy), může přenášet klíšťovou encefalitidu, tularémii i riketsiózu.

V teplých oblastech jižní Evropy jsou rozšířeny druhy Dermacentor reticulatus - piják lužní a D. marginatus - piják stepní. Oba druhy jsou přenašeči řady nemocí (klíšťové encefalitidy, tularémie, ricketsióz a dalších nemocí). První druh je vázán na vlhčí stanoviště, je znám i z jižního Slovenska a dolního toku Moravy. Druhý druh je omezen na stanoviště stepního charakteru a jeho areál zahrnuje i nejjižnější oblasti Slovenska.

Řád Mesostigmata - čmelíkovci

Do této velké skupiny patří z parazitologického hlediska čeleď Dermanyssidae - čmelíkovití.

Druh Dermanyssus gallinae - čmelík kuří je bělavý až červenohnědý druh 0.7 - 1 mm velký. Je parazitem domácí drůbeže, holubů i volně žijících ptáků, jejichž krví se živí. Při nedostatku hostitelů napadá i různé druhy savců včetně člověka. Je přenašečem některých nemocí, z druhu byl izolovám i virus klíšťové encefalitidy. Člověka napadá příležitostně, kdy vyvolává silnou kožní reakci. Do rodu Dermanyssus patří i další druhy: D. hirundinis - č. vlaštovčí, který cizopasí především na pěvcích, D. passerinus - č. vrabčí cizopasící ředevším na vrabcích a D. chelidonis - č. hnízdový, který je znám z hnízd vlaštovky obecné.

Rod Ornithonyssus baconi - čmelíkovec krysí parazituje na potkanech, krysách, myších a myšicích. Může pronikat do bytů a napadá člověka, zejména děti. Je sice přenašečem některých nemocí (riketsiózy), avšak jeho epidemiologický význam není velký. U nás jsou známé jen ojedinělé výskyty. Další druhy tohoto rodu parazitují na drůbeži, holubech, volně žijících ptácích, dokonce i hadech a ještěrech.

Do čeledi Cheyletidae - dravčíkovití patří drobní až středně velcí roztoči, většinou draví, některé však i sající krev. Parazitologicky je významný druh Cheyletiella yasguri, který je specifickým parazitem psů. Při silném namnožení může roztoč zamořit byt. Napadá pak člověka, kdy vyvolává vyrážky působící dojmem alergie na břiše, hyždích a přední straně trupu.

Do čeledi Laelaptidae náleží druh Varroa jacobsoni - včelík zhoubný. Je velký asi 2 mm, příčně oválného obrysu a dorzoventrálně zploštělý. Parazituje na včelách, kterým saje heamolymfu. Onemocnění se nazývá varroáza a je původem z Dálného východu.

Řád Trombidiformes

Roztoči žijící většinou na rostlinách, někteří napadají kůži obratlovců nebo žijí na včelách.

Čeleď Demodicidae - trudníkovití je u nás zastoupena dvěma druhy. Demodex folliculorum - trudník tukový je nepatrné velikosti (0,3 mm) a má silně protaženou zadní část idiosomy. Žije ve vlasových váčcích, kde je usazen předním koncem těla k jejich dnu. Obvykle je několik exemplářů pohromadě. Živí se obsahem epiteliálních buněk. Nemá prakticky žádný význam. Přestože se u nás uvádí, že nositelem je 23% lidské populace a procento napadení se zvyšuje s věkem (v kategorii nad 60 let je napadení 51%), přítomnost u člověka je většinou bez klinických projevů. Nejčastěji je napaden nos, zevní zvukovod, čelo, brada a tvář. Časté omývání obličeje a používání kosmetických přípravků nemá omezující vliv na populaci trudníků.

Druhý druh rozšířený u člověka, Demodex brevis - trudník mazový je menší. Jeho projevy jsou stejné jako u předchozího druhu. U domácích zvířet žijí další druhy rodu Demodex, které mohou být vysoce patogenní (např. D. canis, původce demodikozy psů).

Čeleď Trombiculidae - sametkovití zahrnuje 1-2 m velké, bělavé nebo nažloutlé roztoče. Nápadní jsou osmičkovitým tvarem těla. Tělo je měkké. Vývoj sametek je s larvami zcela nepodobnými dospělců a se dvěma klidovými stadii (tzv. nymfochrysalis a imagochrysalis). Dospělci a nymfy jsou slepé, žijí skrytě ve svrchní vrstvě půdy. Pouze larvy napadají suchozemské obratlovce včetně člověka. Jsou tedy typickými fázovými parazity.

Larvy druhu Neotrombicula autumnalis - sametka podzimní jsou velké 0,2 mm. V červenci a srpnu napadají obratlovce, v jejichž kůži vyleptávájí kanálek. Kanálek, tzv. histiosifo, slouží k nasávání tělní tekutiny a rozmělněného buněčného materiálu. Nasátí trvá 2-3 dny, pak larvy odpadnou a další vývoj pokračuje v zemi. Celkově vývoj trvá 1 rok. Napadení, tzv. trombidioza, způsobuje silné svědění a vyrážky. Napadena je pokožka na hlavě mezi vlasy a na místech, kde těsně přiléhé oděv k tělu. Larvy rovněž rozvlékají myšovití hlodavci, krtci, ježci a kosi.

Čeleď Tarsonemidae - roztočíkovití je u nás zastoupena především druhem Acarapis woodi - roztočík včelí, který je velký jen 0,1-0,2 mm. Žije v tracheálním systému včel, jejichž stěny napichuje a živí se hemolymfou. Způsobuje těžké onemocnění včel, kdy včely nemohou létat a hynou.

Řád Sarcoptiformes - zákožkovci

Roztoči, kteří jsou významní cizopasníci a skladištní škůdci, někteří jsou i mezihostitelé některých tasemnic.

Do čeleďi Sarcoptidae - zákožkovití patří druh Sarcoptes scabiei - zákožka svrabová. Je roztoč se silně zkrácenými kuželovitými nožkami a silně dorzoventrálně zploštělým tělem. Samičky si ve spodní části pokožky vyvrtávají chodbičky (0,5-5 mm denně), kde kladou vajíčka (2-3 denně) a živí se tkáňovým mokem. Larvy se odtud dostávají na povrch, kde zalézají do vlasových váčků a živí se mazem. Z vajíček se larvy líhnou po 3-4 dnech, celý vývoj trvá asi 14 dní. Samečkové žijí jen na povrchu kůže, je jich podstatně méně než samiček. Druh vyvolává kožní onemocnění svrab (scabies). Projevuje se silným svěděním na napadených místech, hlavně na místech s jemnou kůží, mezi prsty, na zápěstí a tvorbou puchýřků. Nemoc může mít poměrně závažný průběh, s druhotnými infekcemi. Výskyt má výrazně sezónní charakter, s maximem v podzimních měsících. K nákaze dochází buď přímým stykem s nemocným nebo je přenos nepřímý kontaminovanými předměty (ručník, ložní prádlo). Citlivé jsou zvláště děti. Druh žije i u dalších druhů savců, zaznamenány jsou případy přenosu svrabu ze zvířat na člověka.

Čeleď Pyroglyphidae je čeleď zahrnující roztoče velmi drobných rozměrů, z jemně kožovitě zvrásněnou kutikulou. Jsou trvalými obyvateli životního prostředí nejrůznějších obratlovců včetně člověka. Řada druhů je kosmopolitních, rozšířených po celém světě.

Významný je druh Dermatophagoides pteronyssinus. Druh je hojný v hnízdech ptáků, v prachu ze skladů potravin a v lidských postelích. Živí se se keratinem. Nejhojněji se vyskytuje koncem léta a začátkem podzimu. Jeho exkrety způsobují silnou alergii.

Podobný druh se shodnou bionomií a projevy je druh Dermatophagoides farinae.

ÚKOLY:

1. Pozorujte stavbu těla klíštěte obecného

Tělo je členěno na gnathozóma, do kterého patří články nesoucí chelicery a makadla, a idiozóma, kam náleží všechny ostatní články těla splynulé v jediný celek. Nápadná je přeměna bazálních částí makadel, které tvoří tzv. límec - základnu celého ústního ústrojí. Límec vybíhá pod ústním otvorem mezi makadly v nepárový útvar hypostom, který je opatřen zpětnými háčky a tvoří spolu s chelicerami bodavě savé ústní ústrojí. Rovněž chelicery jsou opatřeny lištami se zpětnými háčky. V klidu jsou zataženy do párových pochev. Při sání jsou vysunuty a příčnými pohyby koncového článku rozrušují pokožku. Do vzniklé ranky je vsunut hypostom a vnější část chelicerových pochev. Zpětné háčky hypostomu spolu s koncovými články chelicer ohnutými do stran zajišťují pevné zakotvení klíštěte v pokožce hostitele. K přichycení slouží i drápky (pár) a přísavky (ambulakrum) na konci všech párů noh.

Ze smyslových orgánů mají některá klíšťata oči, které jsou umístěny na dorzální straně idiosomy na okraji štítu. Na tarzálním článku prvního páru nohou mají dvě nestejně velké jamky vyplněné smyslovými senzilami, tzv. Hallerův orgán. Tento chemoreceptor pomáhá při vyhledávání a napadání hostitele. U samic je na hřbetní straně vyvinut pár smyslových plošek zvaných areae porosae.

Končetina odpovídá stavbou končetinám pavouků s odlišným názvem pro koleno (genu), některé články jsou příčně rozděleny bez vzniku kloubního spojení.

Celkový vzhled těla klíštěte, stavu končetiny a ústní ústrojí nakreslete a popište.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - 7.

PARAZITOLOGIE IV.

Paraziti - 4.

Kmen Crustacea - korýši

Většina korýšů žije volně, významnější parazitické formy se vyskytují pouze u dvou řádů.

Řád Copepoda - klanonožci.

Parazitické buchanky jsou buď jen málo pozměněny morfologicky nebo jejich vzhled prodělal hluboké morfologické změny, takže se buchankám již vůbec nepodobají.

Druh Ergasilus sieboldi - chlopek obecný je asi 1-1,5 mm velký druh, který žije přichycen pomocí tykadel na žaberních plátcích ryb. Živí se epiteliálními buňkami žaberního povrchu. Je poměrně vzácný.

Druh Lernaea cyprinacea - červok kapří má samičky asi 1 cm dlouhé silně pozměněny. Samičky žijí zanořeny do kůže ryb pod šupinami, kde se živí povrchovými buňkami. Hostitelem je zejména karas. Oba dva i další druhy cizopasných buchanek jsou dnes na ústupu.

Řád Branchiura - kapřivci

Rod Argulus - kapřivec je u nás zastoupen třemi druhy. Všechny žijí jako ektoparaziti na kůži ryb, zejména kaprů. Živí se krví a tkáňovým mokem.

Kmen Uniramia - vzdušnicovci

Zahrnuje řadu parazitických forem, parazitologicky jsou významné především řády Anoplura, Heteroptera, Diptera a Siphonaptera.

Řád Anoplura - vši

Zahrnuje trvalé ektoparazity savců, žijící v srsti a kůži. Živí se krví hostitele. Známo je asi 420 druhů.

Pediculus humanus humanus - veš šatní je ektoparazit člověka. Žije v místech zakrytých oděvem, přímý kontakt s tělem vyhledává jen když se chce nasát. Je přenašečem skvrnitého tyfu (Rickettsia) a návratné horečky (Borrelia).

Pediculus humanus capitis - věš dětská žije ve vlasech, řidčeji ve vousech. Je častější u dětí. Je značně rozšířena v dětských kolektivech (školky, školy). Bodnutí silně svědí.

Pthirus pubis - věš muňka žije v pubickém ochlupení, nikdy ne ve vlasech nebo na hlavě. Bodnutí silně svědí, vyvolává velké modrošedé skvrny. Přenáší se pohlavním kontaktem.

Polyplax spinulosa - věš krysí žije na potkanech a krysách. Je přenašečem moru, tularemie i dalších nemocí.

Haematopinus suis - veš prasečí je kosmopolitní ektoparazit prasat. Přenáší červenku prasat, mor prasat a slezinou snět.

Řád Heteroptera - ploštice

Zahrnuje několik významných parazitárních druhů.

Do čeledi Reduviidae - zákeřnicovití patří velké ploštice, příležitostně sající krev. Významný jsou druhy rodů Rhodnius, Panstrongylus a Triatoma, které přenášejí původce Chagasovy nemoci (bičíkovce Trypanosoma cruzi). Rozšířeny jsou ve Střední a Jižní Americe.

Čeleď Cimicidae - štěnice jsou ploché apterní ploštice žlutohnědého zbarvení. Imaga i nymfy sají krev.

Cimex lectuarius - štěnice domácí se živí výlučně krví. Sají na člověku i domácích zvířatech. Bodnutí vyvolává puchýřovité podlitiny, silně svědící. Hostitele napadají za tmy.

Oeciacus hirundinis - štěnice ptačí je častým ektoparazitem vlaštovek. Může se z jejich hnízd dostat do domácností a vzácně sát i na člověku.

Řád Diptera - dvoukřídlí

Zahrnuje četné krevsající skupiny.

Podřád Nematocera - dlouhorozí

Zahrnuje dvoukřídlé s dlouhými tykadly a bičíkem. Významné jsou:

Čeled Psychodidae

Podčeleď koutulovitých zahrnuje druhy 1-3 mm dlouhé, s křídly hustě pokrytými odstávajícícmi štětinami. Zástupci jsou rozšířeni zvláště v tropech. Druhy rodu Phlebotomus přenáší řadu nemocí, především kožní a útrobní leishmaniózy. U nás se rod nevyskytuje, nejblíže byl zjištěný v jižním Maďarsku. Vývoj larev probíhá v půdě.

Čeleď Culicidae - komárovití

Patří sem dvoukřídlí střední velikosti, s bodavě sacím ústním ústrojím. Z hlediska humánní medicímy je tato čeleď jednou z nejvýznamnějších. Zástupci se podílejí na přenosu malárie, virů vyvolávajících žlutou zimnici a některé encefalitidy a filárií (původci elefantiózy).

Rod Anopheles - anofeles je i u nás zastoupen několika druhy. Nejhojnější u nás je druh A. messae, který se vyvíjí ve větších čistších zarostlých tůních a okrajích rybníků. Je přenašečem malárie. I další druhy rodu u nás se vyskytující (A. maculipennis, A. labranchiae) jsou přenašeči malárie.

Rod Aedes je u nás zastoupen druhem A. vexans - komár útočný. Je kalamitním druhem v záplavových oblastech řek. Samičky jsou velmi útočné, přenáší některá virová onemocnění. V tropech a subtropech je tento rod vektorem žluté zimnice.

Rod Culex je u nás významně zastoupen druhem C. pipiens - komár písklavý. Vyvíjí se ve stojatých vodách.

Čeleď Simuliidae - muchničkovití

Zahrnuje drobné zavalité dvoukřídlé. Ústní ústní bodavě savé. Larvální vývoj probíhá v čistých podhorských a horských potocích. Jsou možnými přenašeči některých heamosporin, spirochet, myxomatózy a vlasovců. U nás jsou nepříjemnými druhy napadajícími zvířata i člověka a sající krev především druhy Odagmia ornata - muchnička zdobená a druh Wilhelmia equina.

Podřád Brachycera - krátkorozí

Zahrnuje dvoukřídlé s krátkými tykadly. Většina žije neparazitologicky, v rámci jednotlivých čeledí jsou významné přirozené skupiny.

Čeleď Tabanidae - ovádi

Zahrnuje velké robustní dvoukřídlé, jejichž samičky napadají člověka a domácí zvířada a sají na nich krev. Larvy se vyvíjejí ve dnech potoků, stojatých vod i vlhké zemi.

U nás je významný rod Tabanus s několika druhy, z nichž T. bovinus - ovád hovězí je největší (až 2,5 cm).

Rod Hybomitra je u nás po rodu Tabanus druhově nejpočetnější rod u nás. Všechny druhy citelně bodají, napadají skok i člověka.

Rod Chrysops s druhem C. caecutiens a dalšími druhy je u nás rozšířen v blízkosti vod. Rod je nápadný zlatozelenýma očima.

Rod Haemopota s citelně bodajícími druhem H. pluvialis - bzikavka dešťová v blízkosti vod.

Čeleď Stomoxyidae - bodalkovití

Zahrnuje krevsající mouchy, u kterých saje samička i samec.

Významný je rod Stomoxys, s druhem S. calcitrans - bodalka stájová s úzkým bodavým sosákem, upraveným k sání krve. Je častá ve chlévech, larvy se vyvíjejí v hnoji. Může být přenašečem hlístic u domácích zvířat.

Čeleď Glossinidae

Zahrnuje bodalky přenášející bičíkovce Trypanozoma. Druhy Glossina palpalis a G. morsitans jsou rozšířeny v západní a střední Africe. První patří k bodalkám pobřežních houštin a pralesů, druhý druh patří do ekologické skupiny bodalek savan.

Čeleď Hippoboscidae - klošovití

Zahrnuje ploché mouchy, u kterých po přichycení odpadávají křídla nebo jsou zcela apterní. Na nohách mají silné háčky. Sají krev. Na domácích zvířatech parazitují druhy Melophagus ovinus (na ovcích), Hippobosca equina (na koních). V lesích na srnčí zvěři parazituje Lipoptena cervi.

Čeleď Sarcophagidae - masařkovití

Patří sem mouchy způsobující myiáze, které vyvolávají larvy. Myiáze se mohou být kožní, tkáňové, oční aj.

Wolhfahrtia magnifica je masařka, jejíž samička klade vajíčka do poraněné kůže a sliznice očí, nosu aj. Vyvolává velmi nebezpečné myiáze, které mohou končit i smrtí. U nás se tento druh nevyskytuje, je teplomilný. U nás žijící podobný druh W. meigeni klade vajíčka do studenokrevných obratlovců.

Skupina střečků zahrnuje tři čeledi dvoukřídlých, u kterých se larvy vyvíjejí v tělech savců (v trávicím traktu, nosních dutinách nebo pod kůží). Významný je Gasterophilus intestinalis - střeček koňský, jehož larvy se vyvíjejí v žaludku koní.

Oestrus ovis - střeček ovčí parazituje u ovcí a koz, larvy se vyvíjejí v nosních a hlavových dutinách.

Hypoderma bovis - střeček hovězí parazituje na hovězím dobytku, larvy vytváří boule pod kůží.

Řád Siphonaptera - blechy

V dospělosti výlučně parazitický, apterní hmyz.

Pulex irritans - blecha obecná je asi 2 mm veliká, parazituje na člověku. Na těle krátce nasaje krev a rychle putuje na další místo, kde se znovu nasaje. Bodnutí způsobuje červené svědící skvrnky. Larvy žijí v obytných prostorách, kde se živí organickým detritem a blešími výkaly. Je kosmopolitním druhem.

Ctenocephalides canis - blecha psí je obdobný druh, parazitující na psech. Občas saje na člověku. Podobný druh žije na kočkách.

Xenopsylla cheopis - blecha morová saje na potkanech a krysách, případně na myši domácí. Přechází na člověka. Je přenašečem moru. U nás se nevyskytuje.

ÚKOLY:

1. Pozorujte kapřivce

Nakreslete a popište podle trvalých preparátů tělní stavbu kapřivce (Argulus sp.)

2. Pozorujte ústní ústrojí komára

Vypreparujte a zhotovte preparát z hlavy komára (Culex sp.). Oddělenou hlavu komára vložte do zkumavky s 10% KOH, a povařte nad kahanem. Po povaření vyperte ústní orgány v destilované vodě a zhotovte preparát. Objekt před montáží mezi skla projasněte v cedrovém oleji. Při zhotovování natřete střed podložního skla lepem, jímž přilepte jednotlivé části ústního ústrojí v odpovídající poloze a teprve potom naneste uzavírací medium. Ústní ústrojí nakreslete a popište.

Všechny části ústního ústrojí jsou silně štětinovitě protáhlé. Jsou uloženy v pochvě, která je obaluje. Je tvořeno spodním pyskem, ze kterého je možné štětinkovité útvary uvolnit jemnou jehlou. Spodní pysk je nejmohutnější útvar ústrojí. Má žlábkovitý prohloubený tvar se dvěma lalůčky na špičce, mezi kterými leží zašpičatělá destička. Oba lalůčky jsou upravená pysková makadla (labely). Zašpičatělá destička je jazýček (ligula), který vznikl z tzv. dásní spodního pysku. Ze štětinovitých útvarů je nejsilnější svrchní pysk, který v klidu obaluje dutinu uvnitř spodního pysku. Svrchní pysk je na okrajích ohrnutý dospodu. Podílí se tak na tvorbě kanálku, kterým samička nasává krev. Svrchní pysk je jantarově žlutě sbarvený. Kusadla jsou tenčí než svrchní pysk, ke špičce jsou poněkud zduřelá, hladká a ostře špičatá. Čelisti jsou ještě tenčí, na špičce jsou jemně ozubené a představují upravené vnitřní dásně. Vnější dásně jsou zakrnělé. Při bázi svrchního pysku jsou čtyřčlánková čelistní makadla vkloubená při destičce, která představuje kmen čelisti. Posledním zašpičatělým útvarem je hypopharynx. Je tenký jako čelisti, je rovněž zašpičatělý, chybí mu však zoubky a není na konci ztloustlý. Je však opatřen podélným žlábkem, kterým komár do rány vpouští sliny.

Při sání komár napřed kusadly a čelistmi poškodí pokožku, pak do ranky vniknou všechny orgány kromě spodního pysku. Spodní pysk je přitom obloukovitě prohnutý, opírá se o podložku a vytváří oporu ostatním strukturám ústního ústrojí.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - CVIČENÍ 8.

MODELOVÉ SKUPINY I.

Kmen Cnidaria - žahavci

TŘÍDA SCYPHOZOA - MEDŮZOVCI

Řád Semaeostomeae - talířovky

Medůzy s málo klenutou až téměř plochou umbrelou, lemovavou četnými jemnými tykadly. Příústní laloky dlouhé a volné. Žijí pelagicky v chladných i teplých mořích.

Rod Aurelia - talířovka je v evropských mořích zastoupen druhem A. aurita - t. ušatou, zvláště hojnou v Baltském moři. Velikost talíře je až 40 cm.

Rod Cyanea je v evropských mořích zastoupen několika druhy, z nichž C. lamarckii je výrazně modře zbarvená. Rod se vyskytuje v Atlatickém oceánu a přilehlých chladných mořích.

Pelagia noctiluca - talířovka svítivá je rozšířena ve Středozemním moři a teplé části Atlantického oceánu. Intenzivně světélkuje.

Chrysaora hysoscella - medůza kompasová je nápadná pigmentací radiálních kanálků gastrovaskulární soustavy. Fialově světélkuje.

Stavba těla talířovky

Talířovka ušatá má plochou umbrelu s mohutně vyvinutou mezogleou, lemovanou vysokým počtem nitkovitých tykadel se slabými žahavými buňkami. Po obvodu umbrely je patrno osm zářezů, ve kterých leží ropalia se statocystou, čichovou jamkou, pigmentem a čočkou (světločivný orgán). Příústní laloky jsou silně zřasené, nestrostlé.

Gastrovaskulární soustava je tvořena ústním otvorem mezi příústními laloky, který je otevřen do žaludku. Žaludek je tvořen čtyřmi laloky s nápadnými gastrálnímim filamenty. Laloky vybíhají do osmi dále větvených radiálních větví, směřujících k ropáliím. Osm nevětvených radiálních kanálků leží mezi nimi. Radiální kanálky se po obvodu umbrely spojují do okružního kanálku.

Pohlavní orgány jsou fialově zbarvené, mají podkovovitý tvar a vyčnívají do trávicí dutiny. Pohlaví medůz je oddělené, bez dimorfismu.

Řád Rhizostomeae - kořenoústky

Velké medůzy bez tykadel po obvodu umbrely. Příústní laloky srostlé, hustě zkadeřené. Žijí v teplých a mělkých mořích. Rhizostoma pulmo - kořenoústka plicnatá s průměrem až 90 cm je hojná ve Středozemním a Černém moři a teplejší části Atlantského pobřeží.

Cotylorhiza tuberculata - kořenoústka hrbolatá žije Středozemním moři, často tvoří hejna v Jaderském moři.

Řád Coronatae - korunovky

Umbrela s okrajovým zářezem, po obvodu talíře leží zmnožené okrajové plátky s nápadnými tykadly. Žijí v hlubinách. V evropkých mořích jsou ojedinělé.

Řád Stauromedusae

Medůzy podobné polypům, s exumbrelou vytaženou ve stopku sloužící k přichycení k podkladu. Po obvodu umbrely leží osm krátkých nebo podvojně zmnožených ramen s paličkovitými tykadélky. Žijí v chladných mořích.

Druhy Haliclystus octoradiatus a Lucernariopsis campanulata jsou hojné na chaluhách a skaliscích v Severním moři a Atlantickém oceánu, Craterolophus tethys v Severním moři. Mají pestré zbarvení, jejich velikost je jen několik cm.

Kmen Bryozoa - mechovky

TŘÍDA GYMNOLAEMATA

Zahrnuje mechovky s malým kruhovitým lofoforem. Tělní stěna je zvápenatělá a po zatažení zooida se vchod zavírá víčkem.

Rod Paludicella - keřnatenka s druhem P. articulata - k. bahenní je jediným naším sladkovodním zástupcem třídy. Je význačný kruhovitým lofoforem a tím, že nevytváří statoblasty. Kolonie vytváří jemné plazivé vlášení na vodních rostlinách.

TŘÍDA PHYLACTOLAEMATA

Zahrnuje vesměs sladkovodní mechovky, z epistomem nad ústy. Vytváří statoblasty.

Rod Cristatella je u nás zastoupen druhem C. mucedo - mechovka hadovitá, který vytváří bochánkovité kolonie vyrůstající v hadovitou pásku.

Rod Plumatella je na našem území zastoupen několika druhy. Z běžných druhů jsou význačné P. emarginata - mechovka vykrojená, P. fruticosa - m. křovitá, P. fungosa - m. houbovitá a P. repens - m. plazivá, které vytváří plazivé, keříčkovité nebo kompaktní povlaky na podkladu ve stojatých nebo mírně proudících vodách. K jejich druhovému určení se využívají statoblasty.

Stavba těla mechovky

Mechovky jsou koloniální živočichové, se zooidy mikroskopické velikosti. Samotné kolonie mají nejrůznější tvar a dosahují až centimetrových velikostí. Tělo zooida je ukryto v chitonosní nebo rosolovité komůrce, která bývá průhledná a je často obalená detritem. Samotné tělo zooida je světle až nahnědle zbarvené. V klidu je tělo vysunuto z komůrky, při podráždění se celý jedinec zatáhne. Tělo je tvořeno podkovovitým nebo kruhovitým lofoforem, jemně obrveným, kterým zooid filtruje potravu z vody. Tykadla lofoforu jsou kruhovitě nebo podkovovitě uspořádána. V jejich centru jsou umístěna ústa, které pokračují do podkovovitě prohnuté trávicí trubice. Střední část těla má vakovitý tvar. Řitní otvor leží vně věnce tykadel.

Mechovky jsou hemafroditi. Množí se pohlavně, larva je volně plovoucí. Kromě pohlavního rozmnožování se u sladkovodních mechovek vytváří statoblasty, které přečkávají nepříznivé roční období a ze kterých na jaře vyrůstají nové kolonie. Statoblasty mají na povrchu pevný chitinosní obal s řadou komůrek, někdy jsou přítomny i příchytné háčky. Dají se snadno na podzim získat z vodní hladiny, neboť komůrky v obalu statoblastu mají funkci plováku. Statoblasty se vytváří z mezodermu v provazci (tzv. funiculus), kterým je za života jedinec přichycen v komůrce.

ÚKOLY:

1. Pozorujte stavbu těla talířovky.

Nakresli a popiš stavbu (včetně jednotlivých orgánů) těla talířovky úšaté.

2. Pozorujte stavbu těla mechovky.

V kapce vody oddělte pomocí binokulární lupy jednoho až dva jedince mechovky z kolonie. Z jedince zhotovte v kapce vody nativní preparát. Nakreslete a popište tělo zooida pomocí mikroskopu. Druh určete podle klíče.

3. Pozorujte statoblast mechovky.

Určete druh, nakreslete a popište stavbu statoblastu podle trvalého preparátu.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - 9.

MODELOVÉ SKUPINY II.

Kmen Crustacea - korýši

TŘÍDA MALACOSTRACA - RAKOVCI

Řád Decapoda - desetinožci

Čeleď Astacidae - rakovití

Rody Astacus a Austropotamobius - rak. U nás žijí tři druhy raků. Astacus fluviatilis - rak říční je původní v potocích a menších řekách, A. leptodactylus - r. bahenní byl u nás vysazen na počátku našeho století (původem je z Haliče). Austropotamobius torrentium - rak kamenáč je menším (do 90 mm délky) vzácným druhem v potocích a řekách s kamenitým dnem. Druhy se dají rozlišit podle tvaru rostra, tvaru klepet, počtu postorbitálních lišt i dalších znaků. V Německu i na několika místech v Čechách (Kokořínsko) se vyskytuje i druh Orconectes limosus - rak americký, původem ze Severní Ameriky.

Vnější stavba těla raka

Tělo raka se skládá z nečlánkované hlavohrudi (cephalothorax) a zadečku (abdomen) a je tvořeno celkem 19 segmenty. Cephalothorax vznikl splynutím 5 hlavových a 8 hrudních článků a kryje ho mohutný štít (karapax). Mezi hlavou a hrudí je zřetelně zahnutá rýha (sutura cervicalis), od která dozadu vybíhají dvě podélné rýhy (suturae branchicardiales). V prostoru mezi těmito podélnými rýhami je štít přirostlý k tělu. Boční okraje přirostlé nejsou, ale kryjí dutinu, ve které jsou uloženy žábry. Karapax vybíhá vpředu ve špičatý bodec (rostrum), po jehož stranách leží dvě velké složené oči na stopkách.

Končetiny na hlavě jsou přeměněny ve dva páry tykadel (antenuly, antény), jeden pár kusadel (mandibuly), dva páry čelistí (maxilly). Končetiny hrudní jsou přeměněny ve tři páry čelistních nožek (maxillipody) s jasně patrným exopoditem a endopoditem. Za čelistními nožkami následuje 5 párů kráčivých noh (pereiopody). Jsou jednovětevné a odpovídají endopoditům. První pár nese velká klepeta, 2. a 3. pár nese malá klepítka. Z koxopoditu čelistních nožek vybíhají epipodity, které mají keříčkovitý tvar a plní funkci žaber.

Na zadečku je zachována segmentace, je zde plně vyvinuto 6 článků a telson. Telson nemá končetiny, ale je často pokládán za 7. článek zadečku. Na bocích zadečku se tergity rozšiřují v přečnívající křidélka. Kromě telsonu nese každý zadečkový článek pár končetin - je zde celkem 6 párů končetin (pleopody). Končetiny na posledním 6. článku jsou rozšířené, lístkovité a spolu s telsonem tvoří ocasní ploutvičku (tzv. uropody).

Stavba končetin

Končetina je primárně dvojvětevná. Vnější větev (epipodit) je u raka zakrnělá nebo chybí. Vnitřní větev (endopodit) je silnější a má kráčivou funkci. Obě větve vybíhají z protopoditu, z jehož bazálního článku vybíhá vnějším směrem epipodit. Články končetin jsou napojeny buď kloubně (pereipody, maxillipody) nebo bez kloubního napojení (tykadla, pleopody).

Antenuly jsou ze složeny tří článků. Nesou dva krátké článkované bičíky, vnější je poněkud silnější a delší než vnitřní. Na vnějším bičíku je na sedmém až předposledním článku řada štětin, které mají funkci chemoreceptorů. V základním článku antenul na dorzální straně leží statocysta. Antény jsou daleko větší. Mají jen jeden dlouhý bičík. Na koxopoditu antén vyúsťují antenální žlázy. Vnitřní větev antén je zakrnělá a má tvar široké trojúhelníkovité šupiny (scaphocerit). Kusadla (mandibuly) mají ozubenou masívní žvýkací čelist (odpovídá kyčli) a tříčlánkové makadlo (palpus). Čelisti 1.a 2. páru (maxilly) jsou jemnější než kusadla a nesou dovnitř směřující listovité žvýkací plošky. Na 2. čelisti je nápadná vnější větev jako protažená, trochu zahnutá destička (scaphognatid), která je u živých raků v neustálém pohybu a vyvolává spolu s čelistními nožkami proud vody v žaberní dutině. Za čelistmi následují 3 páry čelistních nožek (maxillipody), které mají jasně patrný epipodit a endopodit. U nožek nejsou vyvinuty žvýkací plošky. Kráčivé končetiny (pereiopody) nemají vyvinuty exopodity, některé, zvláště 1. pár je zkončen nápadnými klepety. Zadečkové nožky (pleopody) mají obě větvě bičíkovitého charakteru a schází u nich epipodit. Poslední pár končetin (uropody) má všechny části silně zploštěny v jedné rovině, počet článků je snížen a epipodit je redukován zcela.

Vnitřní stavba těla raka

Trávicí soustava: Po odstranění povrchové blanky na karapaxu je vidět za rostrem vakovitý žaludek, za kterým leží tmavohnědě zbarvený hepatopankreas, jícen není vidět (leží ventrálně). Po stranách žaludku leží mohutná svalovina, která naznačuje polohu úst. Přední, mohutnější část žaludku (pars cardiaca) je ektodermálního původu a obsahuje sklerotizované struktury na mělnění potravy. Zadní žlaznatá část žaludku (pars pylorica) je ještě složitější, filtruje, třídí a tráví potravu. Je původu entodermálního. Střevo prochází celým tělem a ústí do telsonu.

Cévní soustava: V zadní části hlavohrudi leží pětiúhelníkovité srdce s párem ostií na hřbetní straně. Ze srdce vybíhají 4 velké cévy. Tři dopředu: nepárová přední tepna (arteria anterior) zásobuje krví mozek a složené oči, postranní párové tepny (arteriae laterales cephalicae) se záhy větví a zásobují krví tykadla, žaludek a řadu dalších orgánů. Dozadu ze srdce vybíhá tepna zadní (arteria posterior).

Dýchací ústrojí: Žábry jsou umístěny v žaberní dutině, která je překryta brachiostegitem. S vnějším prostředím je dutina otevřena sedmi otvory na každé straně těla u vkloubení jednotlivých hrudních končetin. Jednotlivé žábry jsou tvořeny centrálním ostním stvolem, na který nasedají ze všech stran četné boční větévky. Neustálý průtok vody žaberní dutinou zajišťuje pohyb scaphognathidu na 2. párů čelistí.

Vylučovací soustava: Párovitá antenální žláza leží vpředu těla po stranách žaludku. Je tvořena nevelkým coelomovýcm váčkem a vývodním kanálkem, zakončeným prostorným močovým měchýřem. Ten ústí na bazálním článku protopoditu antén. Kanálek a coelomový váček leží bezprostředně pod močovým měchýřem (tj. ventrálně).

Nervová soustava: Centrání nervová soustava je pozorovatelná po odstranění všech tělních orgánů. Leží na ventrální straně tělní dutiny. V prostoru hlavohrudi leží ve zvláštním kanálku, který je tvořen výběžky kutikuly do nitra těla. Soustava je tvořena nadhltanovým a podhltanovým gangliem, pěti volnými gangliemi hrudními a šesti gangliemi zadečkovými.

Smyslové orgány: Složené oko leží na pohyblivé stopce. Obsahuje 630 až 3050 ommatidií v závislosti na velikosti jedince. Statocysta se nachází uvnitř bazálního článku antenul, vchod do statocysty se nachází na hřbetní straně, má přibližně trojúhelníkovitý tvar a je překryt hustě nahloučenými vláskovitými chlupy.

Pohlavní orgány: Raci jsou odděleného pohlaví. Samec se liší od samice články zadečku užšími než karapax, pohlavními otvory při vkloubení 5. páru kráčivých noh a prvními 2 páry pleopodů, které jsou přeměněny v kopulační ústrojí. Pohlavní orgány jsou umístěny pod srdcem. U samců jsou tvořeny párovou a nepárovou částí varlete (testes), chámovody (vas deferens), chámometem (ductus ejaculatorius) a pohlavním vývodem při bázi 5. páru kráčivých končetin. U samic jsou orgány tvořeny párovitými vaječníky (ovaria), vejcovody (ovidukty) a vývodem při bázi 3. páru kráčivých noh.

Paraziti a nemoci raků

Na spodní straně zadečku, v ohbí nožek a na žábrách jsou raci často napadáni kroužkovcem rodu Branchiobdella - potočnice, mohou však hostit i další parazity: motolici Distomum cirrigerum, mikrosporodii Thelohania contenjeani nebo vrtejše Echinorhynchus polymorphus. Raci jsou často napadáni i parazitickými plísněmi, plíseň Aphanomyces astaci je původcem tzv. račího moru, který zdecimoval račí populace v Evropě na přelomu 19. a 20. století.

ÚKOLY:

1. Pozorujte stavbu těla raka.

Nakreslete a popište vnější stavbu raka na hřbetní a břišní straně.

2. Pozorujte stavbu tělních končetin.

Postupně oddělte jednotlivé končetiny na jedné straně těla. Při uvolňování končetin je nutno začít od konce těla a dbát na celistvý charakter celé uvolněné končetiny. Při preparaci je třeba zvláště opatrně uvolňovat končetiny ležící před ústy. Jednotlivé končetiny vkládejte do vody ve velké Petriho misce ve správném pořadí. Končetiny nakreslete a popište.

3. Proveďte pitvu raka

Skalpelem prořízněme tenkou elastickou kutikulu, která spojuje na hřbetní straně karapax s prvním zadečkovým článkem, zadeček přitom ohýbáme ventrálně. Potom zasuneme pod zadní okraj karapaxu špičatou část nůžek a vedem postupně dva podélné řezy po stranách karapaxu. Karapax nůžkami prostřihneme těsně za stopkami složených očí. Opatrně sejmeme hřbetní část karapaxu, přičemž oddělujeme sklerotizovanou kutikulu od podložních tkání. Obdobně odstraníme kutikulu i na zadečcích. U zadečku oddělujeme tergity i z povrchovou hřbetní svalovinou, pod níž je vidět průběh střeva. Zakleslete a popište jednotlivé tělní orgány.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - 10.

MODELOVÉ SKUPINY III.

Kmen Crustacea - korýši

TŘÍDA MALACOSTRACA - RAKOVCI

Řád Isopoda - stejnonožci

Stejnonožci jsou rakovci, jejichž tělo je ve většině případů shora nápadně zploštělé. Hlava srůstá s prvním thorakálním článkem a nese 2 páry tykadel, mandibuly, maxilly 1. a maxilly 2. páru a maxillipoedy. Thorax je ze 7 volných článků. Na našem území se vyskytují zástupci vodních i suchozemských stejnonožců.

Podřád Asellota

Do čeledi Asellidae - beruškovití patří několik vesměs vzácných druhů žijících ve sladkých vodách. Hojný je pouze druh Asellus aquaticus - beruška vodní. Žije velmi hojně v různých typech vod, zvláště stojatých vodách se silnou vrstvou hnijícího listů nebo hustou vodní vegetací. Je herbivorní, typická je pro něj skeletizace listí napadaného do vody. Další dva druhy (Asellus slavus a A. cavaticus) mají bělavé zbarvení a z našeho území jsou známi z podzemních vod.

Stavba těla berušky

Beruška má tělo složeno ze stejného počtu segmentů jako rak, rovněž počet končetin je stejný. Jejich uspořádání je však značně odlišné.

Tělo není kryto karapaxem, všechny články hlavy (akron + 5 segmentů) splývají s prvním článkem hrudi. Ostatní hrudní články jsou volné. Zadeček (pleon) je utvářen dvěma články, zbývající splývají s telsonem v jediný velký útvar (tzv. pleotelzon).

Končetiny je nutno pozorovat po oddělené od těla. Končetiny oddělte preparační jehlou na jedné straně těla a seřaďte je v Petriho misce. Tykadla jsou dobře patrna při pohledu shora. Antenuly jsou mnohem kratší než antény, obě jsou jednovětevné. Ostatní končetiny hlavohrudi (tzv. syncephalon) jsou tvořeny kusadly (mandibuly) se čtyřčlánkovým makadlem a asymetrií v ozubení. Jsou mnohem nápadnější než menší oba páry čelistí (maxilluly, maxilly). Čelisti jsou ze strany kryty zvláštním destičkovitým epipodiálním výběžkem jediného párů čelistních nožek. Nohy volných hrudních článků (pereiopody) jsou až na končetiny 1. článku končetiny kráčivé. První pár je nápadně menší a odlišuje se i funkcí, neboť slouží k přidržování potravy (maxillipody). Prvé 3 páry končetin směřují dopředu, čtvrtý pár dolů, zbývající páry dozadu. U samic na prvých čtyřech párech bývají vyvinuty oostegity. Zadečkové končetiny jsou rozrůzněny, je však možno rozlišit dva základní typy: pět párů široce lupínkovitých pleopodů a jeden pár dvouvětevných uropodů tvořených krátkými tyčinkovitými články. Třetí pár pleopodů tvoří jakési víčko nad čtvrtým a pátým párem, které jsou svým vzhledem podobné a mají funkci žaber. Uropody jsou zřetelné při pohledu ze hřbetní strany. Jsou tvořeny z jednočlenného protopoditu a dvou nerozčleněných větví porostlých štětinkami.

Podřád Oniscoidea

Suchozemští stejnonožci na našem území patří do několika čeledí s celkem asi 30 druhy.

Do čeledi Ligidiidae patří druhy, které mají bičík tykadla z více než tří článků. U nás na vlhkých místech je velmi hojný druh Ligidium hypnorum - stínka mokřadní.

Náš jediný zástupce čeledi Oniscidae - stínkovití je druh Oniscus asellus - stínka zední má telson shora protáhlý, zadeček nemá tracheální políčka. Je typickým synantropním druhem.

U nás žije 6 druhů čeleďi Armadillidiidae - svinkovití. Jsou význační schopností dokonalé volvace. Hojným vápenomilným druhem je Armadillidium vulgare - svinka obecná, rozšířeným na sušších stanovišťích.

Z čeleďi Porcellionidae je nejhojnějším druhem Porcellio scaber - stínka obecná, žijící na vlhkých místech nebo i synantropně. Tracheální políčka jsou pouze na prvních dvou párech zadečkových nožek.

Do čeledi Trachelipidae patří druhy rodů Porcellium, Protracheoniscus a Trachelipus, pro které je význačná přítomnost tří až pěti tracheálních políček na zadečkových nožkách.

Stavba těla stínky

Hlava je srostlá s prvním hrudním článkem. Na hlavě jsou patrné složené oči (jiné druhy jsou i slepá) a dlouhé antény. Povrch hlavy i hrudních tergitů je hrubě granulován. Hruď je tvořena sedmi volnými hrudními články, jejichž tergity do strany vybíhají v tzv. epimery, které stříškovitě přesahují šíři vlastního těla. Tergity jsou poměrně silně inkrustovány CaCO₃. Zadeček je tvořen volně spojenými články, jejichž tergity jsou mnohem užší a menší než tergity hrudní. Telson je většinou velmi drobný, trojúhelníkovitý.

Končetiny jsou na hlavě tvořeny velmi zakrněnlými antenulami. Antény jsou delší, zalomené, bičík tykadla je tvořen ze dvou článků. Příústní končetiny jsou dobře vyvinuty, z nepárového obdélníkovitého horního pysku (labrum), kusadel (mandibuly) a dvou párů čelistí (maxilly). První pár hrudních končetin je lupínkovitý, končetiny kryjí zespodu ústní ústrojí a zabraňují vypadávání potravy z úst. Ostatní hrudní nohy mají kráčivou funkci. Končetiny na zadečku (pět párů pleopodů) mají dýchací funkci. Mají lupínkovitý tvar a fungují jako žábry (u forem žijících ve vlhku) nebo u suchozemských forem obsahují četné dutinky omývané hemolymfou a nazývají se tracheální plíce. U stínky obecné jsou vyvinuty dva páry tracheálních plic. Zevně se tyto tracheální plíce jeví jako bělavá tracheální políčka (při fixaci alkoholem je nutno jedince nejprve nechat oschnout). Poslední pár končetin je zřeteně dvouvětevný (vnější exopodit a vnitřní endopodit) a u většiny druhů je delší než telson.

Řád Amphipoda - různonožci

Tělo většiny druhů je laterálně zploštělé, bez karapaxu. Hlava nese 2 páry antén, antenuly jsou delší než antény. Hrudní i zadečkové končetiny jsou rozděleny do několika skupin s rozdílnou morfologií a funkcí.

Při pohybu v mělké vodě a po podkladu využívají pereiopody, kterými se odstrkují, tělo přitom leží na boku. Ve vodním sloupci používají pleopody, kterými rychle kmitají. Před plaváním se od podkladu odrazí abdomenem stočeným na břišní stranu.

U nás je známo 6 druhů, z nichž nejrozšířenejší je druh Gammarus fossarum - blešivec potoční, v západní části republiky je nahrazen druhem Gammarus pulex - blešivec obecný. Vyskytují se zejména v prameništích, stružkách, potocích i řekách, oba druhy jsou náročné na obsah kyslíku ve vodě. Řada druhů je přizpůsobena životu v podzemních vodách (rody Niphargus a Crangonyx). Naše druhy povrchových vod se živí rostlinnou potravou, druhy podzemní využívají organický detrit.

Stavba těla blešivce

Tělo je ze stran zploštělé, slabě nahnědle pigmentované, průsvitné.

Hlava srůstá s prvním hrudním článkem (tzv. cephalothorax). Na hlavě leží zřetelné oči, u druhů rodů Niphargus a Crangonyx zcela chybí. Antenuly jsou složeny z tříčlánkového násadce, na který nasedá vedle mnohočlánkového bičíku ještě kratičký bičík vedlejší. Antény mají podobnou stavbu, chybí jim však bičík. Mandibuly mají složitou stavbu, jsou silně sklerotizovány a nesou tříčlánkové makadlo. Maxilly 1. páru mají rovněž makadlo, avšak jen dvoučlánkové. Maxilla nese na svém druhém článku (tzv. zevní dáseň) řadu zoubků, jejichž utváření je pro jednotlivé druhy řádu specifické. Maxilly druhého páru makadlo nemají. Maxillipody mají mohutná makadla a leží na prvním hrudním článku, který jako jediný přirůstá k hlavě.

Hruď (mesosom, pereion) je tvořena sedmi volnými články, každý článek nese po páru jednovětevných končetin, tzv. gnathopody a pereiopody. Gnathopody je označení pro první dva páry končetin, které se stavbou odlišují od zbývajících pěti párů. Mají rozšířený koncový článek (daktylus), který se přivírá k silně rozšířenému článku předchozímu (metakarpus). Ze zbývajících sedmi párů končetin (pereipody) čtyři páry směřují dopředu, tři páry směřují dozadu. Většina hrudních článků nese žaberní lupínek vybíhající z kyčle. Samice mají vyvinuty výběžky zvané oostegity, které vytváří plodové komůrky.

Zadeček (metason, pleon) je tvořen třemi článku, které nesou plovací nožky. Za těmito články leží další tři články vytvářející tzv. urosom se skákacími nožkami. Pleopody jsou jednovětevné a mají plovací funkci. Uropody ležící na urosomu jsou dvouvětevné a mají funkci skákací. Telson je destičkovitý, podélně rozeklaný.

ÚKOLY:

1. Pozorujte stabu těla berušky

Nakreslete a popište stavbu těla a tělních končetin berušky.

2. Pozorujte stabu těla stínky

Nakreslete a popište stavbu těla a tělních končetin stínky.

3. Pozorujte stabu těla blešivce

Nakreslete a popište stavbu těla a tělních končetin blešivce.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - CVIČENÍ 11.

MODELOVÉ SKUPINY IV.

Kmen Uniramia - vzdušnicovci

TYPY ÚSTNÍHO ÚSTROJÍ HMYZU

Řád Blattaria - švábi

Kousací ústní ústrojí švába

Ústní ústrojí je složeno z páru kusadel, čelistí a nepárového spodního pysku. Mezi očima a bází tykadel na hlavě leží švem oddělený čelní štítek (clypeus). Po stranách hlavy jsou vkloubena kusadla (mandibuly). Na spodním okraji štítku je pohyblivě vklouben svrchní pysk (labrum).

Kusadla (mandibuly) mají vnější povrch hladký, bazální část vnitřní strany tvoří ostrou podélnou hranu (mola). Koncová část kusadel je ozubená (incisivi), a to tak, že zuby jednoho kusadla zapadají do zářezů kusadla druhého.

Čelisti (maxilly) jsou k hlavě připevněny čepem (cardo) poměrně malých rozměrů. K němu pravoúhle nasedá mohutnější sklerit zvaný kmen (stipes). K jeho vnější straně se připojuje pětičlánkové čelistní makadlo (palpus maxillaris). Na vnitřní straně kloubně nasedá přívěsek zvaný vnitřní dáseň (lacinia). Na špičce vytváří dva hroty a vnitřní okraj má pokrytý štětinkami. Kmen pokračuje do druhého výběžku zvaného vnější dáseň (galea), který je v distální části zaoblená.

Spodní pysk (labium) vznikl přeměnou druhého páru čelistí. Jeho části lze homologizovat s odpovídajícími částmi čelistí. Přeměnou čepů vznikl podbradek (submentum), který je široký a navazuje ve své bazální části na hrdlo (gula). Vpředu k němu přisedá brada (mentum). Kmeny čelistí jsou přeměněny v praementum, které je ve své bazální části srostlé a vpředu hluboce rozdělené. Na jeho stranách leží sklerity zvané nosiče makadel (palpigery), které nesou tříčlánková pysková makadla (palpi labiales). Laciniím odpovídají malé, zaspičatělé sklerity zvané jazýčky (glossae), galeám odpovídají přídatné jazýčky (paraglossae). Vpředu na vnitřní straně spodního pysku je patrný blanitý záhyb zvaný hypofarynx.

Řád Hymenoptera - blanokřídlí

Lízací ústní ústrojí včely

Svrchní pysk je porostlý chlupy a má podobu příčné nečlánkované destičky, která navazuje na čelní čtítek (clypeus). Na spodní straně pysku je poměrně velký epifarynx.

Kusadla jsou uložená pod svrchním pyskem, jsou malá a na rozdíl od švába nejsou opatřena zuby. Slouží především ke zpracovávání vosku.

Čelisti a spodní pysk jsou výrazně pozměněné. Tvoří tzv. labiomaxilární komplex, který je přizpůsoben k přijímání tekuté potravy, především květního nektaru. Ta vzlíná rourkou, vytvořenou jazýčkem, makadly spodního pysku a vnějšími dásněmi čelistí. Obdobnou roli má i epifarynx a hypofarynx. Čelisti jsou připevněny k hlavě tyčinkovitými, silně sklerotizovanými čepy. Na každý čep nasedá plošně rozšířený kmen, který pokračuje širokou, uprostřed podélně ztloustlou blanitou vnější dásní (galea). Při její bázi je na vnější straně kratičké, dvoučlánkové čelistní makadlo. Na vnitřní straně je na protáhlém skleritu blanitá, značně zakrnělá vnitřní dáseň (lacinia).

Na spodním pysku je možno rozlišit submentum, mentum a prementum podobně jako u kousacího ústrojí. Podbradek (submentum) je podkovovitě prohnut kolem distálního skleritu, který tvoří trojúhelníkovitou bradu (mentum). Na ni navazuje mohutnější prementum. Po jeho stranách jsou na silných nosičích makadel čtyřčlánková pysková makadla. Mezi nimi je dlouhý ochlupený jazýček, který vznikl splynutím výběžků vnitřních dásní spodního pysku. Konec jazýčku je lžičkovitě upraven a nazývá se flabelum. Bázi jazýčku obklopují vnější dásně (paraglossae) v podobě dvou polorourek. Hypofarynx je na svrchní straně spodního pysku a přiléhá k praementu.

Řád Heteroptera - ploštice

Bodavě sací ústní ústrojí ploštic

V klidu je ústní ústrojí v podobě bodce (rostra) uloženo na spodní straně hlavy a hrudi a směřuje dozadu (hypognátní hlava). V tomto typu ústního ústrojí jsou zastoupeny všechny části jako v ústrojí kousacím, jsou však značně pozměněné.

Při pohledu zpředu je na hlavě rozlišitelný čelní štítek, rozdělený na dvě nestejné části. Proximální část (postclypeus) je delší a větší, distální část (anteclypeus) má podobu užšího příčného skleritu. Na něj navazuje trojúhelníkovitý krátký svrchní pysk, který svrchu kryje bázi bodce. V pokračování svrchního pysku se v bodci táhne rýha, v níž jsou uloženy pozměněné čelisti a kusadla. Kusadla a čelisti uvolněte jehlou z rýhy.

Kusadla jsou silně protažena. Mají vzhled dlouhých pružných jehel (stilety). Na bázi jsou připevněny ke kusadlové plošce (lamina mandibularis), tvořené protaženým výběžkem části hlavové schránky. Hrot kusadel je opatřen pilovitými zoubky.

Čelisti mají podobu tenkých a dlouhých štětin, na špičce jsou však hladké. Na jejich bázi jsou čelistní plošky (laminae maxillares), vzniklé pravděpodobně z kmene a čelistního makadla. Po celé délce čelistí jsou vytvořeny na vnitřní straně dva žlábky. Ze žlábků vzniknou dvě jemné rourky. Horní rourkou vysává ploštice štávy z rostlin nebo živočichů, dolní rourkou vypouští do rány sliny. Mezi kusadly a čelistmi bývá někdy patrný krátký blanitý výbežek hypofarynx.

Velmi nápadný je spodní pysk. Má podobu čtyřdílné pochvy, ve které jsou uloženy štěty kusadel a čelistí. Pysková ani čelistní makadla nejsou vyvinuta.

Řád Lepidoptera - motýli

Sací ústní ústrojí motýlů

Část hlavy mezi očima zaujímá čelní štítek. Na něj navazuje úzký podélný svrchní pysk, na jehož bocích jsou drobné obrvené lalůčky (pilifery). Báze sosáku je svrchu kryta trojúhelníkovitou destičkou, zvanou epipharynx.

Kusadla jsou zakrnělá, redukované jsou i čelisti. Sklerity čepů a kmenů jsou patrné po stranách sosáku. Na vrcholové části kmene jsou dvoučlánková čelistní makadla. Lacinie čelistí nejsou vyvinuty, pravá a levá galea jsou značně prodloužené a vytvářejí sosák (proboscis). Každá galea má podobu polorourky, jsou k sobě pevně připojeny a jejich okraje jsou do sebe vklíněny. Vzniká tím kapilarita, která má velký význam při vzlínání nektaru sosákem. V klidu je sosák spirálovitě stočen na spodku hlavy.

Spodní pysk tvoří destičku na spodní straně hlavy pod sosákem. Má zachovalá tříčlánková pysková

makadla. Hypopharynx není dobře patrný.

ÚKOLY:

1. Pozorujte ústní ústrojí švába

Hlavu švába položte do kapky vody na podložní sklíčko a pomocí lupy zjistíme vzájemnou polohu jednotlivých částí ústního ústrojí. Jednu preparační jehlu vpíchneme do hlavy mezi očima, druhou rozevíráme kusadla do stran a oddělujeme je v místě spojení s hlavou tak, že rozrušujeme měkké spojovací blány. Odpreparované ústní ústrojí vložte do zkumavky s 10% KOH a povařte nad kahanem. Nakreslete a popište stavbu ústního ústrojí.

2. Pozorujte ústní ústrojí včely

Hlavu včely oddělte od hrudi. Při preparaci je k oddělení jednotlivých částí ústního ústrojí nutno použít jemný špičatý skalpel. Nakreslete a popište stavbu ústního ústrojí.

3. Pozorujte ústní ústrojí ploštice

Podobně u ploštice oddělte od hlavy ústní ústrojí, vyvařte v 10% KOH projasněte v cedrovém oleji a rozložte na sklo tak, aby odpovídalo pohledu z boku. Nakreslete a popište stavbu ústního ústrojí.

4. Pozorujte ústní ústrojí motýla

Hlavu oddělte od hrudi a zbavte všech šupin. Nakreslete a popište stavbu ústního ústrojí.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - CVIČENÍ 12.

MODELOVÉ SKUPINY V.

Kmen Echinodermata - ostnokožci

TŘÍDA ASTEROIDEA - HVĚZDICE

Zahrnuje ostnokožce se širokými rameny v radiálních směrech, která plynule navazují na tělní terč. Hvězdice jsou výlučně mořstí živočichové, kteří jsou nároční na dostatečnou salinitu (v důsledku toho v Baltském moři, s vyjímkou západní části, chybí). Hvězdice jsou dravci, jejichž hlavní potravou jsou mlži. Misky otvírají tahem svých panožek a tělo vysávají vychlipitelným žaludečním vakem. Menší mlže polykají celé. Jsou obávanými škůdci ustřičných slapů. Mají velkou schopnost regenerace, po roztržení jedince oba kusy dorostou v jedince nové.

Rod Astropecten je ve Středozemním moři zastoupen několika druhy, z nichž je významný druh Astropecten aurantiacus - hvězdice oranžová který se vyskytuje do hloubky až 100 na zabahněných dnech. Barva za života je sytě oranžová, velikost až 50 cm.

Echinaster sepositus - hvězdice vzácná je červeně zbarvená hvězdice, s 5 - 7 rameny. Hojná na skalnatém dně litorální zóny až do hloubek 200 m ve Středozemním moři.

Asterias rubens - hvězdice růžová je až 20 cm velká hvězdice, sytě růžové barvy. Žije do hloubek až 200 m a je rozšířená v Severním a západní části Baltského moře a podél Atlantického pobřeží až k Senegalu.

Marthasterias glacialis - hvězdice lední má na každém rameni tři řady ostnů, okolo ostnů má hrbolky, na každém hrbolku přes 400 pedicularií. Velikost je až 35 cm, barva je nahnědlá až namodralá. Žije do hloubek 50 m pod kameny a ve štěrbinách. Je význačným evropským druhem ve Středozemním a Jaderském moři (Istrie) a v teplejší části Atlantiku.

Stavba těla hvězdice

Hvězdice mají radiálně symetrické tělo s tělním terčem a nejčastěji pěti rameny. Ramena leží v radiích na spodní straně jimi probíhá ambulakrální rýha. Rýhy vycházejí z úst a končí na špici ramen. Mezi pravidelně příčně postavenými ambulakrálními deskami po stranách rýhy vyčnívají ambulakrální panožky (ve dvou nebo čtyřech řadách). Každá panožka má rezervní ampulu, která zvyšuje turgor panožek a umožňuje přisávání a lezení. Po obou stranách rýh stojí desky a tvoří okrajový pancíř ramen (marginalia). Vrchní strana těla mívá po obvodu těla okružní řady desek, připomínající radialia, basalia a infrabasalia lilijic, svrchní strana někdy bývá kožovitá, složená ze síťovitého pletiva vápenitých tyčinek.

Řitní otvor je na vrchní straně těla v pátém interradiu. Směrem k okraji terče leží madreporová deska, filtrující četnými póry vodu do kamenného kanálku. Ústa leží ve středu dolní strany a často v nich leží orální destičky, které kruhovitě obklopují ústní otvor nebo v interradiích tvoří zuby.

Z pokožky hvězdic vyčnívají kalcitové ostny, často změněné na bradavky nebo destičky. Kromě ostnů je na povrchu hvězdice velké množství klíšťkovitých pedicelarií. Zvláštní typem jsou paxilly, které často kryjí celý hřbetní povrch. Mají tvar nízkých sloupečků se skupinou ostnů na konci.

Anatomická stavba hvězdice

Ambulakrální soustava je tvořena madreporovou deskou, která kamenným kanálkem ústí do okružního kanálku kolem úst. Na okružním kanálku visí Poliho váčky, nejméně po jednou v každém interradiu. Z vnitřní strany proti nim ústí ko kanálku párovité lymfatické Tiedmanovy žlázy. Zde se vytváří buňky, které se naplňují exkrety a protlačují se tenkými stěnami žaberních přívěsků ven z těla. U některých hvězdic je počet madreporových desek a kamenných kanálků větší než jeden. Z okružního kanálku vybíhají radiální větve ambulakrální soustavy, ze kterých do stran vybíhají krátké větve do ambulakrálních panožek, zakončených ampulou.

Trávicí soustava začíná ústy, která jícnem vedou do širokého, vakovitého žaludku. Ten zaujímá střed trupu a má horní, pětiúhlý oddíl, z něhož do ramen vybíhá pět párovitých, zpeřeně se větvících jaterních přívěsků. Tyto přívěsky vylučují trávicí sekrety. Střevo končí krátkým konečníkem a ústí řitním otvorem na aborální straně v interradialiu. Řitní otvor často chybí vůbec.

Pohlavní orgány leží na aborální straně v interradiích jako párovité, rozvětvené váčky, které jsou navzájem spojeny. Každá gonáda ústí vlastním otvorem na hřbetě. Hvězdice jsou gonochoristi.

TŘÍDA ECHINOIDEA - JEŽOVKY

Ježovky jsou nejpočetnější skupinou mezi recentními ostnokožci. Mají polokulovitý nebo protáhle bohníkovitý tvar těla, vždy bez ramen. Leží volně na dně nebo jsou zavrtány do skal. Jsou převážně masožravé, některé druhy spásají řasy.

Rod Paracentrotus s druhem P. lividus - ježovka dlouhoostná patří mezi nejhojnější ježovky Středozemního moře. Velikost druhu je asi 7 cm. Žije v mělkém litorálním pásmu a je nápadná temně fialovými jehlicemi.

Rod Psammechinus zahrnuje malé, zploštělé ježovky, které se zavrtávají do skal. Ve Středozemním moři je hojný asi 1,5 cm velký druh P. microtuberculatus, v Atlantickém oceánu, Severním a Baltském moři je hojný druh P. miliaris o velikosti asi 4 cm.

Rod Echinus je zastoupený v evropských mořích několika druhy, z nichž nejznámější je E. esculetus - j. jedlá dosahující až 17 cm v průměru. Je pokryta krátkými fialovými jehlicemi.

Vnější stavba těla

Pět základních radiálních směrů ambulakrální soustavy vybíhá ze spodní (orální) strany směrem vzhůru (aborálně). Těchto pět paprsků rozděluje povrch těla na 10 sektorů (5 radiálních a 5 interaradiálních).

Celé tělo ježovky je uzavřeno v pevném, stmelené krunýři složeném z vápenitých desek, na jejichž povrchu vyrůstají různě dlouhé a silné ostny. Ostny jsou kloubnatě pohyblivé a sedí bází na nízkém hrbolku.

Po odstranění ostnů je vidět pevný skelet. Uprostřed svrchní strany leží okrouhlé, kožovité políčko (periproct), ve kterém je umístěn řitní otvor. Kolem periproctu je symetricky rozloženo pět desek, z nichž každá má otvor, kterým vycházejí pohlavní buňky. Tyto desky se nazývají genitalia a jedna z nich je zároveň madreporovou deskou. Všechny genitalia leží v interradiálních směrech. Za nimi leží pět menších desek ve směrech radiálních, kterými jsou zakončeny radiální větvě ambulakrální soustavy.

Od této desky, zvané ocelární, vybíhají dvě řady pětiúhelníkovitých desek, které mají na okraji otvůrky, kterými prochází panožky ambulakrální soustavy. Těchto párovitých ambulakrálních desek je pět řad a každá zaujímá jeden z hlavních tělních paprsků (radia). Druhých pět řad párovitých desek probíhá střídavě mezi předchozími a tvoří paprsky interradiální.

Na všech těchto deskách jsou okrouhlé vyvýšeniny, na kterých spočívají ostny.

Ostny jsou pohyblivé pomocí jemných svalů upnutých na jejich bázi. Kolem ostnů vyrůstají na ohebném stvolu klíšťkovité pedicelarie s jedovými žlázkami.

Anatomická stavba ježovky

Ambulakrální soustava je analogická hvězdici. Z madreporové desky vybíhá kamenný kanál doprovázený axiálním orgánem do okružního kanálku kolem jícnu. Na něm leží Poliho váčky a lymfatické orgány podobné Tiedmannovým orgánům u hvězdic. Ambulakrální panožky jsou velmi štíhlé, mají stažitelnou ampulu a pomocí jemného svalstva na jejich konci vzniká přísavka.

Trávicí soustava začíná ústy na spodní straně těla. V ústech leží čelistní aparát, zvaný Aristotelova lucerna. Je složen z pěti silných trojbokých zubů postavených v kruhu a směřujících vrcholem do ústního otvoru. Tyto zuby jsou pomocí svalstva pohyblivé a ježovka je užívá k hryzání a vrtání do skal.

Trávicí soustava tvoří uvnitř těla trubici, která je dvakrát spirálně stočena. Žaludek má souběžný podélný kanál, kterým se může voda z jícnu dostat přímo do střeva a současně umožňuje střevní dýchání. Střevo končí řitním otvorem v periproktu.

Cévní soustava je velmi dokonale vyvinuta. Tvoří kruh kolem úst a na aborální straně. Z aborálního kruhu vybíhá bohatá síť cévek k žaludku ze dvou cév sledujících na mezenteriu průběh žaludku.

Pohlavní orgány jsou tvořeny pěti žlázami v interradiálních směrech na aborální straně těla, z nichž každá ústí v genitální desce. Ježovky jsou gonochoristi.

ÚKOLY:

1. Pozoruj stavbu těla hvězdice

Nakreslete a popište vnější stabu těla hvězdice. Skalpelem přeneste na podložní sklo několik pedicelarií, přikryjte krycím sklem a pozorujte. Pedicelarie nakreslete a popište.

2. Proveďte pitvu hvězdice

Rameno hvězdice opatrně nůžkami a skalpelem otevřete na hřbetní (aborální straně). Obnažené orgány nakreslete a popište.

3. Pozoruj stavbu těla ježovky

Nakreslete a popište celkovou stavbu skeletu ježovky a morfologii jejich ostnů.

4. Proveďte pitvu ježovky

Skelet ježovky rozstřihněte silnými nůžkami v poledníkovém směru. Pak opatrně oddělte obě části skeletu od sebe, aniž poškodíte trávicí trubici. Zjištěné orgány nakreslete a popište.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - CVIČENÍ 13.

MOŘSKÁ FAUNA I.

Středozemní a Černé moře

Členění mořského prostředí a přilehlé souše.

Při členění prostředí jsou významnými faktory vlhkost, osvětlení, klimatické faktory, hydrodynamické podmínky, salinita, charakter substrátu, teplota a některé další faktory.

Hlavní vertikální zonace závisí na osvětlení. Vytváří dvě zóny: fotická zóna, ve které rostou různé typy rostlin

afotická zóna, ve které se nevyskytují autotrofní organismy kromě jednobuněčných řas.

V závislosti na hloubce je možno členit fotickou zónu na:

Supralitorální zóna: Zóna je nad nejvyšší úrovní přílivu. Žijí zde organismy, které znášejí silný stupeň vyschnutí.

Mediolitorální zóna: Zóna je limitována nejvyšším přílivem a nejnižším odlivem. Uplaňuje se zde atmosférický tlak. Rozsah zóny je dán velikostí přílivu.

Infralitorální zóna: Zóna je vždy pod nejnižší úrovní odlivu. Je význačná fototrofními řasami.

Circalitorální zóna: Jeji dolní hranice je vymezena vymizením mnohobuněčných řas.

Afotická zóna se dělí na oblasti:

Bathyalní zóna do hloubek 2000 m

Abysální zóna pod 2000 m hloubky.

Podle

Skalnaté pobřeží

Supralitorální zóna

Zahrnuje příbojem smáčená skaliska. Biocenózy jsou bohaté na sinice, epilitické a endolitické řasy. Významné jsou lišejníky rodu Verrucaria. Z bezobratlých jsou významní stejnonožci Ligia italica a plž Littorina neritoides. Druhově jsou biocenózy chudé.

Mediolitorální zóna

V této zóne jsou rozlišitelné dva horizonty, lišící se stupněm vlhkosti. Horní zóna je význačná přítomností svijonožců Chthalamus stellatus, plžůi přílipek Patella rustica, Patella ferruginea, epilitické a endolitické sinice. V zóně jsou významné tři nejrozšířenější asociace jsou druhy Bangia atropurpurea, Porphyra leucosticta a Rissoella verruculosa.

Spodní zóna je významné přítomností vápnitých řasy Lithophyllum lichenoides, přílipek Patella aspera, chroustnatky Lepidochitona caprearum. V zóne jsou častí i bezobratlí charakterističtí pro pro oblast infralitorální, především drobní mnohoštětinatci, různonožci (Hyale sp.), chroustnatka Acanthochitona fascicularis, mlži Musculus costulatus a Cardita calyculata.

ZOOLOGICKÁ CVIČENÍ - CVIČENÍ 14.

MOŘSKÁ FAUNA II.

Severní a Baltské moře

Třída Asteroidea - hvězdice

Systém

Hvězdice se dělí na 6 řádů, zahrnujících 1500 recentních druhů. Řády se rozlišují podle typu pedicelarií, uspořádání destiček ambulakrálního systému a tvaru ambulakrálních panožek.

Platyasterida

Paxillisoda

Valvatida

Asteroidea Spinulosida

Brisingia

Forcipulatida

Řád Platyasterida

zahrnuje nejprimitivnější recentní hvězdice, které mají ambulakrální panožky bez přísavek. Do řádu patří rod Luidia, rozšířený především v teplých tropických mořích. Druhy Luidia sarsi a L. ciliaris mají průměr těla až 50 cm, oranžové zbarvení a vyskytují se od Severního do Středozemního moře.

Řád Paxillosida

zahrnuje hvězdice bez přísavek na panožkách. Hřbetní strana je pokryta paxillami, nejvýznamějším znakem je však dvojitá řada okrajových desek na ramenou a terči. V evropských mořích je významná čeleď Astropectinidae, s dlouhými rameny, bez řitního otvoru a bez pedicelarií.

Ve Středozemním moři je významný druh Astropecten aurantiacus, který se vyskytuje do hloubky až 100 na zabahněných dnech. Barva za života je sytě oranžová, velikost až 50 cm. Další druhy rodu žijí rovněž ve Středozemním moři. Druh Astropecten irregularis má červenohnědé-fialové zbarvení, velikost asi 5 cm a je rozšířený v Severním moři a západní části Baltského moře.

Řád Valvatida

zahrnuje hvězdice, které mají jednoduchou stavbu pedicelarií ze dvou klíštěk. Velmi početný řád, především v teplé indopacifické oblasti.

Pontaster tenuispinus je 10 cm velká, štíhlá hvězdice žlutooranžové až červené barvy. Rozšířená je v severním Atlantiku do Biskajského zálivu. Hippasteria phrygiana je hvězdice s nápadným velkým terčem, velikosti 10 cm, červené barvy. Vyskytuje se v hloubkách 20-860 m v severním Atlantiku. Ceramaster placenta je hvězdice až 20 cm v průměru, pětiúhelníkovitého obrysu, silně zploštělá, červenooranžové barvy, v teplejší části Atlantského pobřeží a ve Středozemním moři. Asterina gibbosa je jen 6 cm velká, pětiúhelníkovitá hvězdice z vyklenutou svrchní stranou šedé barvy. Žije v mělkých pobřežních vodách Středozemního moře. Ophidiaster ophidianus má malý terč a žije ve Středozemním moři. Linckia je rod zahrnující četné pestře zbarvené hvězdice v tropické části indopacifické oblasti.

Řád Spinulosida

zahrnuje hvězdice, které mají marginální desky slabě vyvinuté a nemají výraznou hranici mezi spodní a svrchní stranou těla. Obvykle nemají pedicelarie.

Echinaster sepositus je červeně zbarvená hvězdice, s 5 - 7 rameny. Hojná na skalnatém dně litorální zóny až do hloubek 200 m ve Středozemním moři. Henricia sanguinolenta je až 10 cm nachová hvězdice v Severním moři a Atlantickém oceánu od 20 m, která se živí houbami. Solaster endeca má 7-15 ramen, zlutočervené zbarvení a velikost až 17 cm. Druh je rozšířený v severních částech Atlantického oceánu a Severním moři. Druh Crossaster papposus je jen asi 12 cm, veliký,s asi 12 rameny, variabilní ve zbarvení, s převládajícími červenými odstíny, v Severním moři a chladní části Atlantiku.

Řád Brisingida

Hlubokovodní hvězdice s malým tělním terčem a dlouhými, četnými, od terče ostře oddělelnými rameny.

Brisinga coronata je 70 cm velká hvězdice z hloubek větších než 100 m ve Středozemním moři, červeně zbarvená, světélkující.

Řád Forcipulatida

zahrnuje hvězdice s pedicelariemi, s malým tělním terčem a s dlouhými, ohebnými rameny. Nemají ostré rozhraní mezi spodní a svrchní stranou. Na ramenech mají čtyři řady panožek s přísavkami.

Asterias rubens je až 20 cm velká hvězdice, sytě růžové barvy. Žije do hloubek až 200 m a je rozšířená v Severním a západní části Baltského moře a podél Atlantického pobřeží až k Senegalu. Asterias mulleri je jen 10 cm velký, červený až fialový druh v chladných evropských mořích. Coscinasteria tenuispina je modře zbarvená hvězdice 10-15 cm v průměru žijící pod kameny ve Středozemním moři. Marthasterias glacialis má na každém rameni tři řady ostnů, okolo ostnů má hrbolky, na každém hrbolku přes 400 pedicularií. Velikost je až 35 cm, barva je nahnědlá až namodralá. Žije do hloubek 50 m pod kameny a ve štěrbinách. Je význačným evropským druhem ve Středozemním moři a v teplejší části Atlantiku.

Literatura:

Jírovec O. a kol. (1954): Parasitologie pro lékaře. - SZN. Praha.

Rosický B. a kol. (1979): Roztoči a klíšťata škodící zdraví člověka. - Academia. Praha.

Ryšavý B. a kol. (1988): Základy parazitologie. - SPN. Praha.

Literatura:

Buchar J. (1993): Práce ze zoologie. - Univerzita Karlova. Praha.

Krupauer V. (1968): Zlatý rak. - Nakladatelství České Budějovice.

Krupauer V. (1982): Raci. - Účelová publikace Českého rybářského svazu. Praha.

Lohniský K. (1984): Rozšířená raků ve východních Čechách a jeho změny v posledních desetiletích. - Zpravodaj krej. muz. vých. Čech , Přír. Vědy, 11, 5-27. Hradec Králové.

Lohniský K. (1984): Poznámky k současnému výskytu raka kamenáče Austropotamobius torrentium (Schrank, 1803) v Čechách. - Čas. Nár. muz., ř. přír. 153, 195-200. Praha.

Škapec L. a kol. (1992): Červená kniha 3. Bezobratlí. - Príroda. Bratislava.

Literatura:

Bellmann H. (1994): Spinnen, Krebse, Tausenfüser. - Steinbach Naturführer, Mosaik Verlag, München.

Buchar J. a kol. (1983): Práce ze zoologie. - SPN. Praha.

Buchar J. a kol. (1995): Klíč k určování bezobratlých. - Scientia. Praha.

Frankenberg Z. (1959): Fauna ČSR. Svazek 14: Stejnonožci suchozemští. - Nakl. ČSAV, Praha.

Lellák J. a kol. (1972): Biologie vodních živočichů. - Univerzita Karlova. Praha.