Fabaceae Tvorí asi 50 cm vysoké a více než metr velké ke?íky s nápadnými kv?ty. Kvete brzy na ja?e. Druh je rozší?ený a p?vodní v Patagonii v Jižní Americe na skalnatém podkladu až do 900 m n.m. © Michal Mergl, 2015

Zvláštní typ anemochorie mají tzv. stepní běžci (např. máčka ladní). Současně se zráním plodů usychá celá rostlina, která se díky činnosti větru pohybuje po zemi ("kutálí") a semena se tak uvolňují na velké ploše. © T.Č. Kučera 2006

Houbový parenchym je součástí asimilačního pletiva v listu - mezofylu. Je tvořen nepravidelně větvenými buňkami s velkými intercelulárami. Připomíná plektenchym hub - proto se nazývá houbový. © T.Č. Kučera 2006

Parenchymatické asimilační pletivo z listu vodního moru kanadského. Buňky obsahují zelené plastidy - chloroplasty - kulovitého tvaru. Okrouhlé struktury (1), které jsou chloroplasty obklopeny, jsou buněčná jádra. © T.Č. Kučera 2006

V parenchymatických buňkách šípku (Rosa sp.) jsou patrné podlouhlé oranžové chromoplasty (1) a drúzy krystalů šťavelanu vápenatého. © T.Č. Kučera 2006

Součástí cévních svazků a vodivých pletiv jsou i složky, které se nepodílejí bezprostředním způsobem na vedení roztoků. jde zejméan o tzv. dřevní a lýkový parenchym, které probíhají paralelně s vodivými drahami. Tzv. radiální (paprskový) parenchym (1) naproti tomu prochází ve směru kolmém na vodivé dráhy. Dřevo Pinus sylvestris. © T.Č. Kučera 2006

Dvůrkaté tečky přestavují ztenčeniny buněčné stěny, jimiž mohou komunikovat sousední buňky. V tomto případě dvě buňky tracheidy, které mají zachované příčné přepažky. Vlastní otvor ve stěně (porus) je zobrazen jako menší tečka, dvůrek kolem je část ztlustlé stěny. Řez dřevem borovice lesní (Pinus sylvetris). © T.Č. Kučera 2006

Opylení hmyzem představuje (ještě vedle anemogamie) hlavní způsob opylení u krytosemenných rostlin. Vznik tohoto jevu je vysvětlován tzv. koevolucí, tj. současným vývojem dvou skupin organismů, v tomto případě entomogamních rostlin a hmyzu živícího se nektarem, příp. pylem. © T.Č. Kučera 2006

Rafidy (1) a dipyramida (2) šťavelanu vápenatého ze šťávy begónie (Begonia sp.). © T.Č. Kučera 2006

Gutace umožňuje rostlině zbavovat se vody v době, kdy vysoká relativní vzdušná vlhkost zabraňuje transpiraci. Tento jev probíhá metamorfovanými průduchy - hydatodami - které ztratily schopnost uzvírání. © T.Č. Kučera 2006

Na záběru jsou patrné květy rostliny čel. Rosaceae: aktinomorfní, heterochlamydní, pětičetné, s mnoha tyčinkami. Zašpičatělé krátké větévky jsou tzv. kolce, trny stonkového původu. Květy jsou entomogamní - zde je opyluje zlatohlávek. © T.Č. Kučera 2006

Zával neboli kalus představuje typ nediferencovaných pletiv, která postupně zacelují ránu. Následuje proces diferenciace a funkční specializace. © T.Č. Kučera 2006

Iniciála (1) představuje typ protomeristému - tedy nejpůvodnějšího meristému v rostlině. Je lokalizována ve vzrostném vrcholu, jde tedy o apikální meristém. Z ní vycházejí primární meristémy (2), které produkují primární vodivá a krycí pletiva. © T.Č. Kučera 2006

Iniciála (1) je umístěna ve střední části kořenové špičky. Směrem vzhůru jsou patrná primární vodivá pletiva (2), dolů ke špičce kořene následuje střední sloupek (columela) se statolitickým škrobem (3) a kalyptrogen - meristém produkující kořenovou čepičku. © T.Č. Kučera 2006

Detail buňek kořenové čepičky, které jsou vyplněny slizem. © T.Č. Kučera 2006

Na obrázku je patrná parenchymatická pochva cévního svazku (1), sklerenchymatická pletiva (2) a pak vlastní vodivá pletiva (3)- © T.Č. Kučera 2006

Kořenový vlásek je derivátem rhizodermis, podobně jako trichomy u epidermis. Na rozdíl od trichomů jsou kořenové vlásky vždy jednobuněčné a živé. © T.Č. Kučera 2006

Detailní pohled na buňky kořenové čepičky. © T.Č. Kučera 2006

V záběru jsou nápadné parenchymtické buňky, radiálně se rozbíhající od kořenové špičky. Jde o tlakem odlouplé buňky kalyptry (kořenové čepičky). © T.Č. Kučera 2006

V absorpční zóně kořene je poměrně hustý porost kořenových vlásků, které několikanásobně zvyšují aktivní opvrch kořene. © T.Č. Kučera 2006

Kořenová čepička (kalyptra) vzniká v meristému kalyptrogenu. Je tvořena parenchymatickými buňkami vyplněnými slizem, který usnadňuje pronikání kořene do půdy. © T.Č. Kučera 2006

Detail kořenové špičky s parenchymatickými buňkami kalyptry. © T.Č. Kučera 2006

Kukuřice má, podobně jako některé tropické stromy, tzv. chůdovité kořeny. Jde o soubor adventivních kořenů, které vyrůstají nad zemí, "rozepírají" se do stran a zvyšují tak stabilitu stonku. © T.Č. Kučera 2006

Epidermis vývojově primitivních cévnatých rostlin obsahuje chloroplasty a má tedy asimilační funkci. Na obrázku je epidermis osladiče obecného s průduchem (1). Buňky vlastní epidermis mají laločnaté perikliny a jsou v nich patrné drobné chloroplasty. © T.Č. Kučera 2006

Nahromaděním vrstev korku (felem) vzniká borka (rhytidoma), která má funkci sekundárního krycícho pletiva. Vzniká činností sekundárního meristému felogenu. Je-li činnost felogenu kontinuální, vzniká hladká borka jako např. u buku; v případě nepravidleností v činnosti felogenu se vytváří borka zbrázděná - foto povrchu kmene trnovníku akátu. © T.Č. Kučera 2006

Květ piply osmahlé patří mezi vůbec nejtmavší květy v naší flóře. Květy jsou aktinomorfní, heterochlamydní a pětičetné. Rostlina patří mezi brutnákovité (Boraginaceae), jejím plodem jsou tedy tvrdky. © T.Č. Kučera 2006

Květy trnovníku akátu jsou jako u všech bobovitých (Fabaceae) zygomorfní, heterochlamydní, stavěné podle čísla 5. Petaly jsou označovány jako pavéza (1), křídla (2) a člunek (3). V něm jsou skryté reprodukční orgány - jednoplodolistový pestík a 10 tyčinek. © T.Č. Kučera 2006

Pryskyřníkovité rostliny (Ranunculaceae) mají fylogeneticky primitivní stavbu květů. Gynaeceum je apokarpní, vícepestíkové. Tyčinek je mnoho. Všechny květní části vyrůstají na vystouplém květním lůžku ve šroubovici. © T.Č. Kučera 2006

Orlíček obecný (čel.Ranunculaceae) má pro svoji čeleď netypickou stavbu květů. Nápadné lístky, vyčnívající před květ (1) jsou sepaly, zatímco hlavy "sedících orlů" (2) jsou tvořeny petaly. © T.Č. Kučera 2006

Zvonkovité Campanulaceae mají aktinomorfní heterochlamydní pětičetné květy. Na obrázku je patrné rovněž mléčení po odlomení horní části stonku. © T.Č. Kučera 2006

Květy dosny indické jsou asymetrické. © T.Č. Kučera 2006

Květy brslenu evropského jsou čtyřčetné, stejně jako plody - tobolky, nazývané lidově "kvadrátky". © T.Č. Kučera 2006

Květ vlaštovičníku většího je aktinomorfní heterochlamydní (s prchavým kalichem) a čtyřčetný. Plodem je tobolka. Makovité (Papaveraceae) jsou význačné přítomností mléčnic. © T.Č. Kučera 2006

Květ lnu je aktinomrfní, heterochlamydní, stavěný podle čísla 5. To se odráží v počtu tyčinek i pačnělek (stylodií). © T.Č. Kučera 2006

V květech pivoňky jsou přítomny některé vývojově primitivní znaky. Na fotografii po odkvětu je patrný plynulý přechod mezi listeny (1) a kališními lístky (2), s výskytem několika přechodných typů. To vedlo k dodnes akceptované myšlence listenového původu sepalů. © T.Č. Kučera 2006

Snědek patří mezi rostliny liliovité (Liliaceae). Květ je homochlamydní, tvořený dvěma kruhy tepalů po třech. I tyčinky a pestík jsou vystaveny podle čísla 3. © T.Č. Kučera 2006

Morušovník má jednoduchá hroznovitá květenství, která dávají vznik plodenstvím - moruším. Ty jsou sice vnějšími znaky podobné např. ostružinám, ale v případě ostružin jde o souplodí, tedy útvar vzniklý z jednoho květu s více apokarpními pestíky. © T.Č. Kučera 2006

Květenstvím bezu černého je vrcholík mnohoramenný - pleiochasium. Jde o výchozí typ vrcholičnatých květenství, kdy hlavní vřeteno květenství přerůstá více postranních větví. Plodem bezu je peckovice. © T.Č. Kučera 2006

Květenstvím kaliny tušalaje je, podobně jako u bezu černého, vrcholík mnohoramenný (pleiochasium). © T.Č. Kučera 2006

Kukuřice má dva různé typy květenství: samičí jsou palice vyrůstající v úžlabí listů, samčí je vrcholová lata. © T.Č. Kučera 2006

Květy hlohu jsou aktinomorfní, heterochlamydní, K5, C5, A mnoho, G 3-5 (apokarpní), plodem je malvice. © T.Č. Kučera 2006

Květy hluchavky bílé jsou zygomorfní, heterochlamydní, synsepalní a synpetalní. Tyčinky jsou čtyři a jsou dvoumocné. Květenstvím hluchavky je lichopřeslen, plodem tvrdka. © T.Č. Kučera 2006

Květy prvosenky jarní jsou aktinomrofní, heterochlamydní, synsepalní a synpetalní. Determinačním znakem oproti Primula elatior jsou nafouklé kalichy. Květy jsou uspořádány do okolíku, na jehož bázi vyrůstají obaly listenového původu. © T.Č. Kučera 2006

Květy prvosenky jarní jsou aktinomrofní, heterochlamydní, synsepalní a synpetalní. Determinačním znakem oproti Primula elatior jsou nafouklé kalichy. Květy jsou uspořádány do okolíku, na jehož bázi vyrůstají obaly listenového původu. © T.Č. Kučera 2006

Květenstvím všech trav (čel. Poaceae) je klásek. Jde o značně redukované květenství, tvořené jedním až třema květy. Zachovány jsou obvykle listence (plevy), listen (plucha, někdy s osinou), část vnějšího kruhu okvětí (pluška) a vniřní kruh okvětí (plenky). Tyčinky jsou tři s vrtivým prašníkem (vztah k anemogamii) a pestík má zpeřenou dvouklanou bliznu. © T.Č. Kučera 2006

Listy habru obecného mají jednoduchou čepel, zpeřenou žilnatinu a dvakrát pilovitý okraj. © T.Č. Kučera 2006

Lichozpeřený složený list jasanu ztepilého. Lístky tvoří jařma (páry) přisedající ke střednímu žebru. © T.Č. Kučera 2006

Listy trnovníku akátu jsou složené lichozpeřené a jejich lístky mají řapíčky. Palisty na bázi jsou přeměněny v trny. © T.Č. Kučera 2006

Jednoduchý členěný list tohoto hlohu má čepel peřenodílnou, tj. výkrojky zasahují do cca 2/3 šířky listu (= laločný) a žilnatina je tvořena hlavní žilkou, z níž vybíhají žilky postranní (= zpeřená žilnatina). © T.Č. Kučera 2006

Pohled na list osladiče s patrnou epidermis s průduchy (1) a o něco nížeji položenou vrstvu houbovitého parnechymu (2). Na okraji listu jsou buňky prosenchymatického typu se šikmými příčnými přepážkami (3). © T.Č. Kučera 2006

Dub zimní má peřenolaločné listy. Báze listové čepele je sbíhavá, což je jeden z determinačních znaků oproti dubu letnímu. Zřejmé je střídavé postavení listu a zpeřená žilnatina. © T.Č. Kučera 2006

Kukuřice má podobnou stavbu listů jako ostatní trávy: listy nemají řapík, ale ke stonku přirůstají v kolénku (nodu) a jako listová pochva (1) objímají stonek. Na ni navazuje čepel (2). © T.Č. Kučera 2006

Kaštanovník setý, patřící do čel. Fagaceae má na rozdíl od jírovce jednoduché listy s pilovitým okrajem. Plodem je nažka v číšce (u jírovce tobolka). © T.Č. Kučera 2006

Lístky mechů jsou tvořeny jednak parenchymatickými buňkami (1), jednak buňkami prosenchymatickými (2). Ty mají funkci mechanické opory lístku. © T.Č. Kučera 2006

Dužnina bobulí pámelníku je tvořena parenchymatickými buňkami. Cytoplazma těchto buněk nevyplňuje buňku zcela, ale tvoří ramena (1), mezi nimiž jsou vakuoly (2). Nápadné je rovněž jádro (3). © T.Č. Kučera 2006

Buňka dužniny bobule pámelníku s nápadným jádrem (1). Světlolomná struktura uvnitř jádra je jadérko. © T.Č. Kučera 2006

Detail zelených plastidů - chloroplastů - v listech Elodea canadensis. © T.Č. Kučera 2006

Oranžověčervené plastidy, chromoplasty, představují typ fotosynteticky inaktivních plastidů. Jejich barva je dána přítomností karotenoidů. Detail parenchymatické buňky dužniny šípku. © T.Č. Kučera 2006

Aktinenchym je řazen mezi provzdušňovací pletiva. Je přítomen zejména ve stoncích bahnenních rostlin (zde z Juncus effusus). © T.Č. Kučera 2006

Dřeňový parenchym stonku Pelargonium zonale. © T.Č. Kučera 2006

Kolenchymatická pletiva představují mechanickou oporu. Jsou tvořena buňkami s částečně ztlustlými stěnami. Na obrázku je rohový kolenchym, který má stěny ztlustlé na kontaktu tří a více buněk. Světlá místa představují stěny, tmavá lumen buněk. © T.Č. Kučera 2006

Rohový kolenchym patří mez i mechanická pletiva. Stěny buněk jsou ztlustlé částečně, a to v rozích. Nachází obyvkle ve stoncích - zde v begónii (Begonia sp.). © T.Č. Kučera 2006

Sklerenchymtické buňky ve stonku. Nápadné jsou ztlustlé stěny buněk tohoto mechanického pletiva. © T.Č. Kučera 2006

Plodem švestky je apokarpní peckovice. Perikarp peckovice je tvořen třemi vrtvami: blanitým exokarpem, dužnatým mezokarpem a sklerenchymatickým endokarpem (téý nazývaným sklerokarp). © T.Č. Kučera 2006

Plodem čel. Brassicaceae mohou být tři různé plody: šešula, šešulka, struk a nažka. V případě česnáčku lékařského jde o šešuli - dvouplodolistový parakarpní plod, jehož podélný rozměr je větší, než příčný. V případě stejných nebo podobných rozměrů se plod označuje šešulka. Květy brukvovitých jsou čtyřčetné, heterochlamydní a bisymetrické. © T.Č. Kučera 2006

Plodem blínu černého je tobolka, tedy plod, který se v čeledi Solanaceae vyskytuje méně často, než např. bobule. © T.Č. Kučera 2006

Plodem trnky obecné je, stejně jako u švestky a ostaních peckovin, apokarpní peckovice, jejíž perikarp má tři vrstvy oplodí. Květy a plody vyrůstají na zkrácených zašpičatělých větévkách - kolcích. © T.Č. Kučera 2006

Z květenství vznikají po odkvětu plodenství. Plody u rodu Taraxacum sp. (ale i dalších zástupců čel. Asteraceae) jsou nažky (achenium) s chmýrem (pappus), který je kalichového původu a umožňuje anemochorii. © T.Č. Kučera 2006

Hroznovité plodenství habru obecného je složeno z oříšků, opatřených listenem. Ten představuje "křídlo" umožňující anemochorní šíření. © T.Č. Kučera 2006

Plodem akátu je, stejně jako u většiny bobovitých, lusk. Jedná se o apokarpní jednoplodolistový pukavý plod. Lusky jsou u akátu uspořádány v hroznovité plodenství. © T.Č. Kučera 2006

Plodem blínu černého je tobolka, tedy plod, který se v čeledi Solanaceae vyskytuje méně často, než např. bobule. © T.Č. Kučera 2006

V záběru je patrná zejména rhizodermis (1). Objekt vpravo od podélného řezu (2) je pyramidální krystal šťavelanu vápenatého. © T.Č. Kučera 2006

Kořenové vlásky několikanásobně zvětšují aktivní povrch kořene. Zakládají se v rhizodermis v tzv. trichoblastech. © T.Č. Kučera 2006

Na povrchu kořene je patrná jednovrstevná rhizodermis, z níž vyrůstají kořenové vlásky (1). Mohutná vrstva parenchymatických pletiv pod ní (2) představuje primární kůru. Tmavý útvar v levém dolním rohu řezu je střední válec. © T.Č. Kučera 2006

Na příčném řezu je velice dobře patrná vnitřní vrstva primární kůry - endodermis (1) - se stlustlinami na antiklinách (=radiálně orientovaných stěnách) - tzv. Caspariho proužky. Směrem vpravo od endodermis následuje již střední válec, tvořený jednak vodivými pletivy (uspořádanými v případě kořene do radiálního cévního svazku) - 2 - a parenchymem (3). © T.Č. Kučera 2006

Na povrchu stonku je epidermis s kutinizovanou vnější periklinou (1). V primární kůře jsou přítomna mechanická pletiva - rohový kolenchym (2). Primární kůru od středního válce odděluje v blízkosti cévního svazku endodermis (3). Střední válec tvoří jednak základní pletiva (4), jednak cévní kolaterální svazky s částí lýkovou orientovanou centrifugálně (5) a částí dřevní orientovanou centripetálně (6). © T.Č. Kučera 2006

Na řezu jsou patrné následující struktury: 1 - jednovrstevná epidermis s kutikulou, 2 - rohový kolenchym (součást primární kůry), 3 - asimilační pletivo stonku (chlorenchym) - rovněž součást primární kůry, 4 - parenchymatické základní pletivo středního válce. © T.Č. Kučera 2006

Pylová zrna krytosemenných rostlin představují mikrospory. Jejich obal (sporoderma) je tvořen dvěma vrstvami: vnitřní intinou a vnější exinou. V té jsou klíční póry (apertury) a výběžky umožňující přichycení na opylovače. © T.Č. Kučera 2006

Toto pylové zrno má tři klíční póry (apertury)(1), jimiž proniká vnitřní vrstva sporodermy (intina). Ta je tvořena především pektiny, na rozdíl od vnější exiny, která je extrémně odolná díky impregnaci uhlovodíkem sporopoleninem. Výběžky (2) na povrchu exina usnadňují přichycení pylového zrna na tělo opylovače. © T.Č. Kučera 2006

Souplodí vznikají z květů s apokarpním gyneceem, které mají více jednoplodolistových pestíků. U konikleců (zde koniklece českého) je plodem nažka s chmýrem, usnadňujícím anemochorii. © T.Č. Kučera 2006

Detailní pohled na sporangium osladiče. Jsou patrné buňky ve stěnách sporangia (1) a prstenec (annulus) (2), který umožňuje za sucha rozevření sporangia a uvolnění spor. © T.Č. Kučera 2006

Uvnitř sporangia jsou patrné spory (1), v pravé části prstenec (annulus) - 2. © T.Č. Kučera 2006

Brachyblasty představují větévky se zkrácenými internodii. Celá větévka je tak tvořena nahromaděnými nody. © T.Č. Kučera 2006

Kolce jsou, podobně jako brachyblasty, větévky se zkrácenými internodii. Na rozdíl od nich jsou zakončeny špičkou. Kolce jsou proto označovány jako trny stonkového původu. © T.Č. Kučera 2006

Kromě brachyblastů lze na modřínu opadavém nalézt i normální větévky s nezkrácenými internodii - jde o jednoleté výhonky, na nichž v dalším roce brachyblasty vyrůstají. Jehlice v tomto případě vyrůstají na větévce jednotlivě, ve spirále. © T.Č. Kučera 2006

Opletník plotní má stejně jako většína ostatních zástupců čel. Convolvulaceae ovíjivý stonek. © T.Č. Kučera 2006

Pohled na část příčného řezu stonkem. 1 - primární kůra, 2 - pericykl, 3 - parenchym středního válce, 4 - vodivá pletiva. © T.Č. Kučera 2006

Na povrchu stonku se zachovanou primární stavbou je zachována epidermis (1) se silnou kutikulou. © T.Č. Kučera 2006

Na řezu jsou patrné rozdíly mezi jádrovým dřevem (1) v nejstarší části sonku, které je impregnováno organickými látkami a bělovým dřevem (2) bez této impregnace. Sekundární lýko (3), deuterofloém, tvoří jen malou část hmoty kmene. Povrch je kmene je kryt sekundárními krycími pletivy, z nichž je nejnápadanější borka (rhytidoma). Praskliny ve vysychajícím dřevě obvykle kopírují směr radiálního parenchymu. © T.Č. Kučera 2006

Prvosenky mají stvol, tj neolistěný květonosný stonek. Listy jsou v přízemní růžici. Vznik stvolu je vysvětlován nahloučením nodů v přízemní části, květonosný stonek představuje pak jediný článek stonku, nesoucí květenství (okolík). © T.Č. Kučera 2006

Cactoideae: Velký kaktus, který může dorůstat až do 15 m výšky. Vyskytuje se v suchých kamenitých oblastech Bolivie a v severní části Argentiny, kde stoupá až do 3500 m n.m. Valle Fertil, Argentina. © Michal Mergl, 2015

Cactoideae Velký kaktus, který m?že dor?stat až do 15 m výšky. Vyskytuje se v suchých kamenitých oblastech Bolivie a v severní ?ásti Argentiny, kde stoupá až do 3500 m n.m. Valle Fertil, Argentina. © Michal Mergl, 2015

Trichomy jsou deriváty epidermis, zakládají se jako trichoblasty. V tomto případě jde o krycí trichom zakončený špičkou. Pelargonium zonale. © T.Č. Kučera 2006

Trny trnovníku akátu (Robinia pseudacacia) jsou palistového původu. Dokládá to jednak jejich párovitost, jednak růst na bázi řapíku. © T.Č. Kučera 2006

Trny trnovníku akátu (Robinia pseudacacia) jsou palistového původu. Dokládá to jednak jejich párovitost, jednak růst na bázi řapíku. Nekrotické skvrny na listech jou způsobeny parizitickou klíněnkou akátovou (Phyllonorycter robiniella). © T.Č. Kučera 2006

Květenstvím čeledi Asteraceae s. lato je úbor. V případě pamapelišky, která patří do čeledi Cichoriaceae, je úbor tvořen pouze jazykovitými květy, trubkovité se nevyskytují. Na bázi úboru je zákrov listenového původu (na foto není patrný). © T.Č. Kučera 2006

Kolaterální cévní svazek. Dřevní část svazku je tvořena primárním dřevem: 1 - metaxylém, 2 - protoxylém; 3 - krystal šťavelanu vápenatého. © T.Č. Kučera 2006

Podélný řez cévním svazkem. 1 - spirálně a žebříčkovitě ztlustlé stěny jsou charakteristické pro cévy primárního xylému. 2 - Sítkovice jsou naproti tomu tenkostěnné trubicovité struktury, které mají zachovány příčné přepážky. © T.Č. Kučera 2006

Hnátovitý typ škrobových zrn připomínající tvarem dlouhé kosti, je charakteristický pro pryšcovité rostliny (Euphorbiaceae). Latex z Euphorbia leuconeura. © T.Č. Kučera 2006